Často přemýšlím nad lidmi, co mě nenávidí, nad kamarády, nad tajnými plány, nad budoucností a také nad tím, jak se jednou všem zlým nepravým pomstím. Říká se, že jsem šílená, možná je na tom něco pravdy, možná trochu víc, ale to už je jen na posudku druhých.
Dětství jsem neměla zcela normální, už jen proto, že jsem vyrůstala v rodině z vyšší vrstvy ve velkém rodinném domě v malém městě. Měla jsem tolik kamarádů, jak jen to bylo u bohatého dítěte možné. Takže vám to možná došlo, že málo. Jediným mým útočištěm byl internet. Mohla jsem se tam vydávat, za koho jsem chtěla, nemusela jsem prozradit pravou povahu a mé už tehdy bláznivé a trochu sadistické plány, i když mi připadalo nad míru vzrušující někomu o tom vyprávět.
Často jsem najížděla na různé chaty, psala si s lidmi a hledala takové, kteří by mi porozuměli a měli alespoň z poloviny takové zájmy, plány a sny, jako já. Přála jsem si mít spojence, být obdivovaná za své činy. Byla to má posedlost, ale zatím jen v myšlenkách. Zatím.
Pokr. v celém článku ;)
