Když se probudila celá mokrá potem a podívala se na budík na nočním stolku, zjistila, že je teprve kousek po půlnoci. Zdál se ji strašný sen. Posadila se, zívla si a chvíli přemýšlela nad tím, co bude dělat teď. Byla příliš vyděšená na to, aby spala dál, ale představa, že by byla už od teď vzhůru v ní také nevyvolávala příjemné pocity.
Pomalým, ospalým krokem se odšourala do koupelny. Rozsvítila světlo a přešla k umyvadlu. Pustila vodu a překvapením až vyjekla, když jí na ruce dopadla nepříjemně teplá voda. Přetočila kouhoutek na druhou stranu, aby se mohla osvěžit studenou vodou, ale ani po několika minutách se teplota vody nezměnila, pořád tekla horká, téměř už vroucí voda. Neděsilo jí to, i když to bylo divné. Zastavila vodu a podívala se na sebe do zrdcadla. Odbarvené vlasy jí sahaly po ramena a tmavé oči byly stále plné zděšení ještě z jejího snu. Prohlížela si svůj odraz.
Zívla a tentokrát ji přepadla strašná touha jít spát, přesto nešla. Odbelhala se z koupelny do kuchyně a postavila vodu na kávu. Řekla si, že si musí něčím povzbudit mysl. Hledala svůj oblíbený hrnek, ve kterém si obvykle podávala své oblíbené nápoje. Většinou kávu, nebo zelený čaj. Otevřela skříň, ve které býval, ale nebyl tam, ve skříni nebylo vlastně vůbec nic. Otevřela další skříně a pokaždé uviděla to stejné, prázdnou skříň plnou prachu. Když se lépe porozhlédla po kuchyni, zjistila, že v ní vlastně krom skříní, prázdného stolu, židlí bez obvyklích podsedáků a samovarné v konvice, ve které dělala vodu na kávu, nic není. Na zemi byla špína a prach a pár stop jejích bosých nohou, které zanechala.
V mysli jí začaly vířit neblahé předtuchy. Že by včera vešla do špatného bytu? Ale to bylo nepravděpodobné, vždyť klíče od každého bytu jsou jiné, jak jinak by se sem dostala bez kličů? A navíc si s jistotou pamatovala, že odemykala a pak zase i zamkla. Začala být vyděšená víc, než byla jen po tom hrozném snu.
Vrátila se zpátky do své ložnice a řekla si, že bude lepší, když půjde spát. ,,Ráno bude určitě všechno ok" řekla si v mysli pro sebe. Rozhlédla se, ale téměř nic neviděla. Na oknech byly těžké černé závěsy. Vrátila se kousek zpět, aby si rožla. Hledala vypínač, kterým by rožla světlo. Po hmatu ho sice našla, ale i když ho zmáčkla, nic se nestalo. V pokoji bylo pořád stejně tmavo. Šla poslepu k místu, kde tušila svou postel. Došla až ke zdi, aniž by do něčeho narazila. Obcházela s rukama před sebou po celý místnosti, ale nenarazila na žádnou překážku. Začala být zoufalá. Neviděla už ani dveře, kterými sem došla. Přešla k oknům z černými závěsy, ale jak se jich dotkla zjistila, že to tak zcela závěsy nejsou. To, na co šáhla bylo lepkavé. Zkusila se přesto prodrat, ale uvýzla někde v polovině. Rozplakala se. Ve stístněném prostoru, který jí držel se svezla na kolena. Černý prostor kolem ní ji uvěznil. Nic neviděla, nic necítila a věděla, že nebude trvat dlouho a nebude mít co dýchat. Ještě jednou zkusila máchnout rukama někde kolem sebe, ale jen narazila do stejné lepkavé hmoty. Zavřela oči a přes všechny špatné události téhle noci se snažila myslet na něco pěkného.
Viděla budík. Ukazoval 00:23. Posunula se o pár centimetrů a spadla. Nebyl to dlouhý pád a tenhle pád ji probudil. Spadla z postele. Otevřela oči, zvedla se, rožla noční lampu a rozhlédla se po místnosti. Všechno bylo jako dřív. Všechno bylo na svém místě.
