Láska a bolest (2)

Kapitola II.

Blížil se večer a Kassandře kručelo v břiše. Jako kdyby to její žaludek věděl, babička na ni zrovna volala, ať jde dolů na večeři. Kass poslušně seběhla se schodů a přiřítila se do kuchyně, tak jako to dělávala, když byla ještě malá. Na večeři měla německé národní jídlo. S chutí všechno snědla. Opravdu se dnes cítila báječně. Tolik změn v jediném dnu, ale vše k lepšímu. Byla opravdu šťastná. Konečně.
Po večeří opět odběhla do svého nového pokoje a sedla si na další chvíli opět s knihou do křesla. Později vyzkoušela zdejší vodu a dala si horkou příjmenou sprchu. Unavena po dnešním náročném dnu ulehla do postele a ihned usnula.
Měla bezesnou noc. Probudila se brzy ráno s úsměvem na rtech. Dneska jí babička přivede toho učitele.  Těší se. Nemůže se dočkat, třeba to bude někdo milý a navíc Němčinu se potřebuje naučit kvůli nové škole.
Po snídani se oblékla a  vyšla si na procházku po městě, dlouho tu nebyla a tak chtěla zjistit, co je tu nového a co je pořád stejné. Procházela ulicemi a zpívala si německou písničku, kterou ji babička učila v dětství. V myšlenkách a zasněná si tak kráčela po městském parku až narazila do jednoho mladíka. Vykoktala německy něco jako omluvu a ze studem utekla. Vrátila se domů a zavřela se v pokoji. Ten kluk měl tak nádherné oči, a ty vlasy a ten úžasný přízvuk. Kass, ač si to nerada přiznávala se asi opět zamilovala.
Odpoledne zazvonil zvonek a babička volala na Kass, že jí došel učitel. Kass seběhla ze schodů, aby mohla svého učitele němčiny pozdravit, ale když došla dolů nezmohla se ani na slovo. Neveřila svým očím, kdo tam stál.




Pokračování příště...

Ronninčine výtvory

Ronie už dlouho nepsala. A dlouho asi ještě nebude. Není čas a čekají ji přípravné kurzy a potom pečení cukroví. A tak sem dávám své bezpochyby "úžasné" malby. :D

Libí?

Zanech komentář :D

Láska a bolest (1)

Předmluva

Vždycky jsem chtěla být něčím jiná, ale nikdy by mě nenapadlo, že se mi to tak vymstí. Chtěla jsem být originál, ne kopie někoho. Mít vlastní styl. Žít si svým způsobem, ale to asi nejde. Kdo je jiný, je divný a v mém případě to platí dvojnásobně. Ztrácím se v samotě a utápím se v slzách a nejen kvůli němu, i když on je hlavním důvodem. Kvůli němu, němu, co mi tak šíleně ublížil, co mě tak zradil, co zlomil mé srdce a srazil mě k zemi. S psychikou a sebevědomím jsem klesla na nulu. Možná to má být nový začátek a mám se z toho poučit, jenomže ani po měsíci ještě nenacházím to poučení a pořád se pro to trápím. Proto jsem se také rozhodla přestěhovat ke své babičce do Rakouska do horského městečka Trieben. Začít tam nový život, s novými lidmi a možná se jednou zkusit tak moc neodlišovat. Nebýt tak uzavřená a snažit se být víc společenská. Třeba to bude začátek něčeho úžasného. Možná se budu cítit lépe a zapomenu na něj, na něj, na toho kluka, který mi zlomil nelítostně srdce. Pokusím se neudělat stejné chyby jako dříve. Budu svá, ale ne moc odlišná. Pokusím se zapadnout s davem. Možná se i docela těším. Trápení musí přece jednou skončit. Nemůže pokračovat navěky a nebo ano?! Říkám si sama sobě, že to bude dobré, všechno se spraví, ale je opravdu ten nejlepší nápad přestěhovat se tak daleko?! Co když se tam budu mít hůř? Teď nevím jestli se mám bát, ale raději ne. Toužím po dobrodružství a také ho budu mít. Zvládnu to! Musím! Za chvíli mi odjíždí vlak. Rodičům jsem neřekla, že už se nehodlám vrátit, ale doufám, že jednou pochopí, proč jsem to udělala. Není to tak těžké sbalit si pár věcí a odjet, ale bylo by, kdybych se musela loučit. Nesnáším loučení, a proto o tom také nikdo neví. Sbohem starý živote, sbohem rodiče, sbohem kluku, co jsi mi zlomil srdce,sbohem, sbohem! Už se nikdy neshledáme...

Kapitola I.

Cesta trvala téměř 4 hodiny. Osobní vlaky nejezdí tak rychle a ještě k tomu do města, které je zapadlé daleko v horách, není divu, že je cesta dlouhá. 

Spokojeně vystoupila z vlaku na nádraží v Triebenu. Na babičku se těšila, neviděla ji téměř dva roky, což je dlouhá doba, jenomže jak často se dostane do takového zapadákova. Ale je tu proto, aby začala nový život, nebo alespoň jeho novou kapitolu. Kassandra se vydala s kufry a taškami po městě hledat dům babičky Gënzelhofové. Dům našla celkem snadno, v podstatě to byl takový palác tohohle města. Líbil se jí odjakživa, vrátili se jí vzpomínky na dětská léta, kdy v tomhle domě a jeho zahradě trávívala prázdniny.Zazvonila a přišla jí otevřít usměvavá stará paní, Kass v ní poznala svou babičku. ,,Ah, mein liebes Mädchen, dass du hier bist, was war Ihre Reise?", ,, Babičko přece víte, že na mě musíte česky, že v němčině nejsem ještě tak dobrá." Odpověděla na to Kass. Babička jí vyhověla. ,,Ale měla by ses naučit pořádně německy, tady se ti to bude hodit, zvlášť, když po prázdninách, což je za pár dní nastupuješ do školy." Kass opět na to:,,Já vím, já vím, naučím nebojte" ,,Našla jsem ti učitele, který tě to velmi rychle a dobře naučí, němčina je krásný jazyk." ,,Děkuji." Odpověděla Kassandra. Po té si šla vybalit věci do svého nového pokoje, který byl pomalu tak velký jako obývací pokoj. Byl to tady přímo luxus. Kass se uvelebila na svém pohodlném křesle a otevřela svou oblíbenou knihu. Četla a četla a na nic nemyslela. Snad se cítila nejlépe za celou dobu, za celý svůj život. Neměla žádné starosti.

Pokračování příště...

Pronásledovatel - 3. část

Leya opět usnula. Spala asi tři hodiny. Probudila jí obrovská rána. Znělo to, jako by někdo vrazil do dveří kovovou pěstí. Opět zkusila kliku a k její nevíře, klika povolila. Pomalu otevřela dveře a nahlédla ven. Byla tam dlouhá chodba a každých asi osm metrů byly dveře. Procházela kolem prvních a slyšela vzlyky a pláč. Tušila, že uvnitř je také zajisté nějaká další unesená dívka. Sic měla strach, zkusila kliku, ale tyhle dveře byly zavřené. Prošla kolem všech dveří, cel, ve kterých byly uvězněny dívky. Došla až na konec chodby, která  se tam rozdvojovala. Zkusila jít doprava, uviděla další dveře, na kterých byl nápis sklad. Slyšela kroky, někdo se se spěchem a funěním blížil blíž k ní. Leya dostala strach, a tak bez ponětí, co vlastně dělá, vzala za kliku od skladu a vklouzla do něj. Vevnitř bylo několik se beden. Na každé bylo napsané, co obsahovala.   Některé nápisy ji až polekali, bože teprve teď si uvědomila, co tu se všemi těmi dívkami, které slyšela z poza zamčených dveří dělají, co chtějí udělat i s ní. Ale asi ji zapomněli opět zamknout. Pravděpodobně ji někdo kontroloval a zapomněl a nebo, nebo je to past. 

Někdo jí zasadil ránu, ale ona se ubránila a útočníka kopla do rozkroku. Útočník zakvílel bolestí a začal volat posily. Leya utíkala kolem všech těch beden a v dálce viděla denní světlo. Utíkala tím směrem. Ano byl tam východ a byl tak daleko. Upadla.  Rozedřela si celá kolena a ruce, ale přesto se nevzdávala. Věděla, že musí utéct teď, ne jindy, teď a potom pomoct všem těm dívkám, nemůže je přece nechat, aby je dál znásilňovali, otřesnými technikami. Ty krabice plné... Au. Někdo ji trefil do ramena, začala jí proudem téct krev, ale utíkala dál. Tiskla si ránu. Utíkala, co jí síly stačily. Dorazila k tomu východu. K jejímu překvapení, tady nikdo nestál, kdo by hlídal. Proklouzla hlavní bránou a s šílenou bolestí v rameni utíkala dál. Doběhla k oné temné uličce, která jí právě tohle neštěstí způsobila. Vůbec netušila, že je tak blízko domova. Věděla kama. Utíkala ke svému bytu, neměla klíče, ale půjčí si náhradní správce tam určitě bude. Vběhla do dvora a potom ke vchodu. Popadla kliku a běžela po schodech do prvního patra. Hledala schránku s náhradními klíči. Její klíč tam byl. Doběhla dom a za sebou zamkla. Vyšla na balkón a skrčeně se dívala, jestli tam někdo není. Pronásledovatelé byli přímo na dvoře. Doufala, že ji nevidí. Rychle šla do kuchyně a vytočila policii a v rychlosti řekla, co se stalo. Pronásledovatelé věděli, kde bydlí. Našli ji. Uslyšela opět ránu. Vykoply dveře. ,,Ha, už tě máme, teď nám neutečeš ty mrcho!" a jedinou ranou Leyu zabili...

Za chvíli dojela policie. Pronásledovatelé nestihli utéct. Policie všechny pochytala a zatkla a zachránila dívky z jejich cel. Zachránili všechny krom Leyi. Ta je teď mrtvá, ale přesto zachránila 52 dívek, před možná podobným osudem, jako byl ten její.

KONEC

Pronásledovatel - 2. část

Leya opět usnula. Tentokrát se jí nic nezdálo. Ráno ji probudila hlasitá rána. Rozhlížela se po pokoji, přišla k oknu a rozhlížela se i ven, ale nikde neviděla, co tu ránu způsobilo. Doma již nikdo nebyl. Protože žila jen s matkou a ta brzy ráno odjížděla do práce a vůbec na ni neměla čas. Leye to nějak zvlášť nevadilo, i když někdy si s mamkou chtěla popovídat.  Šla se tedy chystat. Talentové zkoušky začínají v 9 a ona má jen necelé 2 hodiny, aby se nachystala. Uvařila si kávu, snědla vafle s nuttelou a zapla si notebook, aby zkontrolovala svůj facebook. Při zapínání se na obrazovce objevilo "POŘÁD TĚ SLEDUJI". Leyu to celkem vylekalo, už jen díky těm snům, ale nepřikládala k tomu nějaký větší význam. Prostě se musí soustředit, aby jí to dnes dobře dopadlo. Po snídani se šla obléct. Oblékla si svůj oblíbený modrý svetr  s výšivkou měsíce a rozpárané džíny. Sbalila si věci potřebné na malování a vypravila se na cestu. Jen, co vyšla z bytu zmocnil se jí pocit toho, že ji někdo sleduje. Ale kdo?! Věděla, že už nemá moc času, že se nesmí zastavovat jinak nestihne autobus. Šla kolem temné uličky, která byla temná i ve dne, nebylo na ní nic pěkného. Opět nabyla pocitu, že něco není v pořádku, že se něco děje. Zastávka na níž nasedala byla opodál té uličky. Došla tam a čekala tam sama. ,,Za 4 minuty to jede, nic se mi tu nestane, nikdo tu není" říkala si pro sebe, ale mýlila se. Čtyři minuty se táhly jako celá věčnost. Leyu přepadal každou chvíli pocit stísněnosti a toho, že ji někdo sleduje. V dálce už viděla autobus, když v tom ji někdo zezadu silně praštil do hlavy...

Probudila se ze silnou bolestí hlavy v malé místnosti  bez oken a s ocelovými dveřmi. V jednom z rohů místnosti byl kbelík a u dveří byly položeny dvě láhve vody. Nic víc tu nebylo. Leye bylo zle s toho, co viděla a také s toho, když si uvědomila k čemu má použít ten kýbl. Měla neúprosnou žízeň a tak s obavami otevřela jednu lahev s vodou a napila se. Hlava jí pořád bolela, ale cítila se trochu lépe, teda tak lépe, jak jen to šlo v téhle malé místnosti a s vědomím toho, že ji někdo unesl a zrovna v den jejích zkoušek. Neměla strach. Hledala způsob,jak se odsud dostat, zkoušela kliku od dveří, ale nic, bylo zamčeno. Nezbývalo jí nic jiného než čekat. Čekat jestli pro ni její únosce příjde nebo čekat na smrt..

Pokračování příště...

Pronásledovatel - 1. část

Byla tma.
Slyšela dusot kroků blížících se ke vchodovým dveřím. Nehnutě stála vedle dlouhého sametového závěsu a čekala, co se bude dít. Čelo i dlaně se jí potily strachem. Přerývaně dýchala a srdce je tlouklo jako splašené. Čekala to nejhorší, čekala, že ji našel. Viděla jak se klika pomalu posouvá dolů, celý svět se jako kdyby točil, ale ona se jen soustředila na tu kliku. Tu kliku, co se tak nebezpečně pohybovala směrem dolů. Celá se třásla. Slyšela hlas jak říká:,,Jdu si pro tebe". Dveře se otvírají. Leya už téměř nedýchá...
V tom se probudila. Na digitálních hodinách na nočním stolku vedle její nové postele v bytě č.28, svítilo 00:29. ,,Půl jedné", řekla si. Snažila se nemyslet na ten sen, co se jí zdával posledních pár nocí pořád dokola. ,,Nic to neznamená", říkala si sama pro sebe. ,,Je to jen sen, jen sen" Zítra ji čeká velká věc, talentové zkoušky na její vysněnou školu. Připravovala se na to snad rok. Na to, co nakreslí, na způsob, techniku. Věděla, že je talentovaná, ale přesto měla strach. Dostat se na tuhle školu je těžké, ale ona to dokáže, protože to má předpovězené. Jenomže, může věřit kartářce, která jí přesně přečetla budoucnost? Možná to byla hloupost k ní jít, také se jí od té doby zdá ten sen. ,,Ach ten sen" pomyslila si opět. Co by dala za noc, kdy by se neprobudila. Několik týdnů se pořádně nevyspala, ale přesto na zítřek musí být připravená.
,,Leya Andersonová. To je mé jméno." Tohle si pořád do kola opakuje, jako kdyby se bála, že příjde o svou identitu. Možná je to kvůli tomu snu.
Někdo ji pronásleduje, ale přece v realitě tomu tak není nebo ano?

To se dozvíte v pokračování..

Bylo, nebylo, aneb co vlastně bylo, či nebylo...

Bylo, nebylo..
Nebylo. Vážně, takhle začínat nějak příběh, je úděs. Bylo, nebylo, co vlastně bylo nebo nebylo? Jaký dává smysl věta "Bylo, nebylo"?! Dalo by se o tom polemizovat, ale za 1. bylo by to na dlouho a za 2. já vlastně ani nevím, co to znamená "polemizovat". Další důkaz toho, že nejsem tak chytrá, jak si hodně lidí z mé třídy myslí. Ano, můžu říct jen jedno, je mi s toho zle. Vážně. 
Říkat pravdu, ano to jsem vždy chtěla, ale neměla jsem odvahu. Ale od událostí posledních týdnů jsem se tak nějak změnila a konečně jsem odhodlaná prostřednictvím tohohle blogu říkat své myšlenky a názory. Kašlu na vás a na vaše před-potupní a stupidní narážky! Kašlu! Měli byste vědět, že i já jsem člověk a mám city, a že 8 roků ve škole z někým jako jsou mí spolužáci, kteří neustále pomlouvají, dělají naschvály a chovají se jako andílci, jen když něco potřebují, není zrovna snadné. K tomu mít kámoše/nekámoše, kteří se chovají stejně, jak ostatní. Dobře kdybych řekla, že žádné nemám, asi bych trochu lhala, ale najít lidi, kteří mi opravdu rozumí a chápou mě je vážně těžké. Možná proto utíkám do virtuálního světa. Se mnou to není lehké, ale s kým ano?!
Jsem blázen pokoušející se občas o samovraždu, šílející z každé blbosti, jsem divná, někdy až moc chytrá, že to není k dobru. Nudná, nezábavná, bez vtipu, ale přesto mám něco, co možná někteří z vás neumí ocenit a někteří z vás nemají a to je SRDCE. Srdce, dobře je to myšleno obrazně. Má ho každý živý tvor, jinak by nežil, ale je to myšleno tak, že nemá ty city, empatii...
Najde se spoustu mrch a já si na ni někdy hraju, ale už mě to nebaví! Nebaví mě předstírat něco, co nejsem. Od teď to budu už jen já. Jen já! Ale kdo je vlastně "Já?!"

Na to stále hledám odpověď....

Jednou bych mohla napsat i o svém životě, jak je co těžké, jak je co bídné a jak najít pozitivum toho všeho.. Ale to zase příště.


Ronnie B.

Úvod

Úvod. Pod tímhle slovem si nic moc nepředstavuji. V podstatě spíš to nic, než moc. Ale to jsem já, nudná, závistivá a tvrdohlavá Ronnie. Ano, Ronnie taky není mé "pravé" jméno, jenomže si tak říkám, protože své jméno nenávidím. Víc než to. Své jméno bych nejraději napsala na papírek, roztrhala na malé kousky a spálila. Popel bych hodila do záchodu a spláchla. Jenomže ani kdybych tohle vše vykonala, tak se ho prostě nezbavím. Měli byste vědět, že mi je jen 15, a že občas píši naprosté smysl-nedávající blbosti a o gramatických chybách nemluvě.

Co bych ještě na úvod řekla? 

Tak asi.. Budu psát o všem možném. Své příběhy, povídky, pohádky, myšlenky, názory, vše, co mě jen napadne.

To je zatím ode mě vše. Řeknu jen: Těšte se! (nebo to, alespoň předstírejte!)

Ronnie B.