Diář vraha (2)

Zabít z lásky


Byla jednou jedna dívka.. Ale ne, nejsme v pohádce. Nebudeme začínat příběh slovem bylo. Nebo ano?
Tak tedy.
Byla jednou jedna dívka. Její jméno není třeba znát, potřebou je znát příběh. Obyčejný zdá se býti, ale i přesto v sobě něco má. Něco nám sděluje, něco říká a tak se pomalu vydejme do jeho hlubin.

      Zase jsem jednou byla s nejlepším kamarádem venku. Bylo celkem krásné počasí, na to že byl začátek jara. Těsila jsem se na tenhle den, protože jen s ním vždycky zažiji tolik srandy. Dneska jsme se opravdu zase vyblbli. Byl to úžasný den. Unavená jsem došla dom a přemýšlela nad zážitkami ze dne. Možná jsem přemýšlela až moc. Myslela jsem jen na něho, mého kamaráda a uvědomovala jsem si, že citím něco jiného, než dřív. Hřálo mě u srdce, měla jsem chuť se smát i plakat, štěstím, láskou. Nevěděla jsem, co se mnou děje, ale když jsem si vybavila jeho úsměv, nádherný úsměv, chtěla jsem být s ním.
   Proklínala jsem se. Jak jsem se mohla zamilovat do mého nejlepšího kamaráda? Je to vůbec možné? Vypadá to, že bylo. Horší bylo, že jsem mu to nemohla říct a nemohla jsem ani nic dělat, protože on chtěl jinou holku. Bylo to šílený, ale napadlo mě, že to nemá cenu a tak.
     Vymyslela jsem skvělý plán, jak se ho zbavím. Měla jsem ho nade vše ráda, ale když ne já, potom ho nebude mít žádná jiná. Pozvala jsem ho ven. Procházeli jsme se jak jindy, ale já měla u sebe schovaný nůž. Byli jsme už blízko jezera a to byla má chvíle.
,, Stůj, prosím" řekla jsem.
,,Pročpak moje krásná kamarádko?" odvětil.
,,Chtěla bych ti něco říct.."
,, Tak mluv, ale pojďme si první sednout sem na lavičku".
,,Skvělý nápad", odpověděla jsem.
Sedli jsme si a já se na něj usmála. Úsměv mi oplatil a mě na maličkou chvilku přišlo líto udělat to , co jsem se chystala už asi týden. Chytila jsem ho za ruku.
,,Co se děje?" zeptal se mně.
,,Víš, je to už dlouho, co.." začala jsem, ale větu jsem nedořekla.
,,Co je to dlouho? Povídej", znovu se usmál.
,,Miluji tě" řekla jsem a bodla mu nůž přímo do srdce.
Byl zaskočený. Jeho poslední pohled na mě byl vyděšený, ale i láskyplný. Rychle jsem ho políbila, dřív než umřel. Srdce mu přestalo bít. Odtáhla jsem ho do jezera a jeho tělo hodila do vody. Byl těžký, ale tu námahu zahladit stopy jsem si dala. Uklidila jsem i zbytek a odešla domů. Nebrečela jsem. Nebyla jsem už ani zamilovaná. Nebyla jsem šťastná. Jen jsem tak šla a nemyslela vůbec na nic. Byl to konec, můj.
     


PS.: Příběhy z série ,,Diář vraha" na sebe nenavazují.

Diář vraha (1)

July byla krásná, přitažlivá a všemi oblíbená. Ovšem, jak už to u tahle oblíbených a až moc krásných dívek bývá, měla i své nepřátele.  Z celé své duše jsem ji nenáviděla.
Nebývalo mým zvykem mstít se lidem tak, že bych se je pokusila zabít, ale tentokrát jsem se nemohla ubránit tomu pokušení. Už ve svých představách jsem měla úplnou myšlenku, jak vše, důkladně provedu. Na první vraždu se člověk musí připravit.
Po bezcených a nezdárných pokusech  o sebevraždu, jsem konečně přeřadila své priority, a rozhodla se zabít jiné. Když bůh nechce vzít můj život, tak já si vezmu život těch ostatních.
July se chystala jít večer na párty a já, která si vybrala stejný den pro její skonání, ji celý den sledovala. Šla po tmě sama na zastávku. Využila jsem své šance. Potichu jsem se za ní plížila, a když jsem si byla jistá, že nemá o mé přítomnosti tušení, omráčila jsem ji velkou baseballovou pálkou.
Nebudu tvrdit, že byla těžká, ale peříčko taky nebyla. Měla jsem pro to co dělat, abych ji odtáhla a odnesla do  staré stodoly nedaleko odsud. Přiznám se, před tím, než jsem ji zavraždila mě trochu ovládl strach, ale při návratu ke své představě jsem se hned pustila do předem připraveného plánu.
Aby se náhodou neprobudila po té ráně do hlavě, pro jistotu jsem jí dala uspávadlo a to dost silné.
Rozhodla jsem se ji objesit. Teda spíš narafičit celou její smrt tak, že spáchala sebevraždu. Oprátku jsem měla předem připravenou. Bylo dost těžké dostat její bezvládné tělo do rovné pozice pod lanem, ale po vyvinutém úsilí se mi to nakonec povedlo. Postříkala jsem jí vodou z hadice a po té desinfekcí, abych smazala stopy. Byla teď sice celá mokrá, ale do doby než ji najdou v téhle opuštění části vesnice, bude už dávno suchá. A když mi bude štěstí přát a zaprší, tak to přes tuhle děravou střechu bude vypadat jako celkem "přirozené". Visící July vypadala náramně vtipně, jako porcelánová panenka na provázku. Zasmála jsem se sama pro sebe. Smazala jsem zbylé stopy a s klidem odešla domů do teplé vyhřáté postele.



Poznámka autora: Pro ty, co si to čtou. Nejsem vrah, jen píšu příběhy :D Není to o mně.

Příběhy strachu a bolesti (1) - Prázdnota

      Když se probudila celá mokrá potem a podívala se na budík na nočním stolku, zjistila, že je teprve kousek po půlnoci. Zdál se ji strašný sen. Posadila se, zívla si a chvíli přemýšlela nad tím, co bude dělat teď. Byla příliš vyděšená na to, aby spala dál, ale představa, že by byla už od teď vzhůru v ní také nevyvolávala příjemné pocity.
      Pomalým, ospalým krokem se odšourala do koupelny. Rozsvítila světlo a přešla k umyvadlu. Pustila vodu a překvapením až vyjekla, když jí na ruce dopadla nepříjemně teplá voda. Přetočila kouhoutek na druhou stranu, aby se mohla osvěžit studenou vodou, ale ani po několika minutách se teplota vody nezměnila,  pořád tekla horká, téměř už vroucí voda. Neděsilo jí to, i když to bylo divné. Zastavila vodu a podívala se na sebe do zrdcadla.  Odbarvené vlasy jí sahaly po ramena a tmavé oči byly stále plné zděšení ještě z jejího snu. Prohlížela si svůj odraz.
    Zívla a tentokrát ji přepadla strašná touha jít spát, přesto nešla. Odbelhala se z koupelny do kuchyně a postavila vodu na kávu. Řekla si, že si musí něčím povzbudit mysl. Hledala svůj oblíbený hrnek, ve kterém si obvykle podávala své oblíbené nápoje. Většinou kávu, nebo zelený čaj. Otevřela skříň, ve které býval, ale nebyl tam, ve skříni nebylo vlastně vůbec nic. Otevřela další skříně a pokaždé uviděla to stejné, prázdnou skříň plnou prachu. Když se lépe porozhlédla po kuchyni, zjistila, že v ní vlastně krom skříní, prázdného stolu, židlí bez obvyklích podsedáků a samovarné v konvice, ve které dělala vodu na kávu, nic není. Na zemi byla špína a prach a pár stop jejích bosých nohou, které zanechala.
   V mysli jí začaly vířit neblahé předtuchy. Že by včera vešla do špatného bytu? Ale to bylo nepravděpodobné, vždyť klíče od každého bytu jsou jiné, jak jinak by se sem dostala bez kličů? A navíc si s jistotou pamatovala, že odemykala a pak zase i zamkla. Začala být vyděšená víc, než byla jen po tom hrozném snu.
   Vrátila se zpátky do své ložnice a řekla si, že bude lepší, když půjde spát. ,,Ráno bude určitě všechno ok" řekla si v mysli pro sebe. Rozhlédla se, ale téměř nic neviděla. Na oknech byly těžké černé závěsy. Vrátila se kousek zpět, aby si rožla. Hledala vypínač, kterým by rožla světlo. Po hmatu ho sice našla, ale i když ho zmáčkla, nic se nestalo. V pokoji bylo pořád stejně tmavo. Šla poslepu k místu, kde tušila svou postel. Došla až ke zdi, aniž by do něčeho narazila. Obcházela s rukama před sebou po celý místnosti, ale nenarazila na žádnou překážku. Začala být zoufalá. Neviděla už ani dveře, kterými sem došla. Přešla k oknům z černými závěsy, ale jak se jich dotkla zjistila, že to tak zcela závěsy nejsou. To, na co šáhla bylo lepkavé. Zkusila se přesto prodrat, ale uvýzla někde v polovině. Rozplakala se. Ve stístněném prostoru, který jí držel se svezla na kolena. Černý prostor kolem ní ji uvěznil. Nic neviděla, nic necítila a věděla, že nebude trvat dlouho a nebude mít co dýchat. Ještě jednou zkusila máchnout rukama někde kolem sebe, ale jen narazila do stejné lepkavé hmoty. Zavřela oči a přes všechny špatné události téhle noci se snažila myslet na něco pěkného.                  
                Viděla budík. Ukazoval 00:23. Posunula se o pár centimetrů a spadla. Nebyl to dlouhý pád a tenhle pád ji probudil. Spadla z postele. Otevřela oči, zvedla se, rožla noční lampu a rozhlédla se po místnosti. Všechno bylo jako dřív. Všechno bylo na svém místě.

Pokus o Lady Gaga - Artpop (kresba)

My drawings

Stíny budoucnosti - 2. část - Nový domov

                Myslím, že jsem se začervenala. ,Zrudla jako rajče', vybavilo se mi slovní spojení v hlavě. S lehkými rozpaky jsem vstoupila vstříc nové budoucnosti. Vkročila jsem do předsíně a zula se.  Má nová "matka" Angel, tak se představila, mi vzala věci a předala je "otci" - Jackovi, aby je odnesl do mého nového pokoje. Zavedla mě do obývacího pokoje. Rozhlížela jsem se kolem sebe a věci pohledem přímo rentgenovala. Nalevo jsem mohla vidět velké okno a měla jsem z tama výhled na verandu a krásnou zahradu za domem.  Napravo byl krb, pohovka a křesla a velká plazmová televize. Obyvák se mi líbil. Vyvolával ve mně pozitivní a příjemné pocity a cítila jsem, že si na tohle místo brzy zvyknu. Angela se mě zeptala, jestli chci provést celým domem. Přikývla jsem na souhlas a usmála jsem se. Angel mi úsměv oplatila. Ukázala mi všechny pokoje v domě. Kuchyň, jídelnu, koupelnu, pokoje pro hosty a nakonec jsme přešli i k mému pokoji. Otevřela dveře a já nahlédla dovnitř.
             Pokoj byl relativně velký. Já jako stín moc prostoru nepotřebuji, ale v lidském těle se tu budu cítit tak akorát. V pokoji se nacházel stůl a na něm byl položený notebook, dále tu byla židle, velká postel - kterou potřebovat nebudu, protože v noci budu bývat ve stinné podobě a navíc stíny nespí a nemyslím si, že někdy ve svém lidském těle postel využiji jinak než k sezení- , kosmetický stolek se všemi možnými malovátky... ,,Myslela jsem," rozpovídala se Angela, když si všimla, že se na malovátka upřeně dívám ,, že se ti nějaká malovátka budou hodit. V tvém věku jsem se ráda malovala, takže jsem myslela, že budeš také ráda. Doufám, že ti nevadí, že jsem ti jich tolik nakoupila" dodala. Odpověděla jsem, že to nevadí, že jsem se sice ještě nikdy nemalovala, ale na změnu nikdy není pozdě. Vypadalo to, že je s mou odpovědí spokojena. Usmála se a honem se zeptala: ,, Tak, jak se ti libí náš dům? Myslíš, že tu budeš šťastná?" ,, Myslím, že ano. Je to tu krásné. Děkuji." Odpověděla jsem spěšně, co nejmilejším tónem, který jsem svým hlasem zvládla.
           Po mé odpovědi se Angela obrátila a odešla. Před svým odchodem však ještě dodala, že se mám zabydlet, a že v šest mám dojít dolů na večeři. ,, Samozřejmě, už se těším. Děkuji ještě jednou" křikla jsem za ní.
         Ocitla jsem se v pokoji sama. Nevěděla jsem, co dělat, protože tomuhle jsem se ve stinné škole nenaučila. Přemýšlela jsem. Padla na mě únava, i když jsem si myslela, že to není možné. Svezla jsem se na postel a zabořila hlavu do polštáře. Najednou mě ovládl velký smutek. Rozbrečela jsem se.
         Byly to mé první slzy. Slzy, které zmáčeli doposud neposkvrněný polštář.
       
     Po chvilce mě pláč přešel. Unaveně jsem se posadila na židli u stolu a zahleděla se z okna. Na nebi nebyl ani mráček, slunce svítilo a i přes ventilaci v pokoji jsem cítila jeho žár.  Zatoužila jsem se proměnit ve stín, ale nechtěla jsem riskovat. Kdyby do pokoje vtrhla Angela  nebo Jack a nenašli by mě, asi by se vylekali a nebo by mohli dojít k podezření, že ve skutečnosti nejsem člověk, ale stín. Někteří lidé to snáší špatně, když zjistí, že někdo mezi nimi je stínem. A v mnoha případech to dopadá špatně. Kdo by chtěl žít se stvůrou? Ovšem, my stíny nejsem žádné stvůry, jsem úžasné a milé bytosti žijící v harmonii, kterou člověk nepoznal. Nezabíjíme se navzájem, kdežto lidé ano.
            Člověk pozná jen těžko, že je někdo stín. Pouze na přímém slunci při pohledu do očí se to dá zjistit. Slunce naše oči rozzáří v barvách nás stínů a nepřirozené a různobarevné oči nemá nikdo, krom nás.
     Lidé umí být vůči stínům nepřátelští. Slyšela jsem spoustu příběhů o tom, že se lidé snaží všechny stíny v podobě lidské bytosti vyhubit nebo příběh o tom, jak nějaká osoba zjistila o druhé, že je stín a pak ji pomalu umučila a zabila. Při vzpomínce na to jsem se rozklepala zimou, i když v místnosti bylo horko.
    Nepřála jsem si skončit, jako jedna z nich, a proto jsem se rozhodla, že si budu dávat velký pozor na to, co dělám a na to, kdy se chystám přeměnit do své stinné podoby...

,, Zoe, večeře!" zavolala na mě Angela. V jejím hlase bylo slyšet nadšení. Asi se jí jídlo podařilo, pomyslela jsem si.
     Seběhla jsem po schodech dolů a už v obývacím pokoji mě omámila vůně pečeného kuřete a nějakého ovocného kompotu. Druh ovoce jsem zatím neuměla určit. Chystala jsem se pomoci Angele s chystáním pokrmu na talíře, ale ona mě zastavila prudkým pohybem ruky a vyzvala mě k tomu, abych se posadila. Uposlechla jsem a s mírnými rozpaky, že nemůžu pomoct, jsem se posadila. Jack seděl v čele stolu a nedočkavě vyhlížel svůj talíř s jídlem. Zahlédl můj upřený pohled na něj a lehce se usmál, potom se mě zeptal: ,, Tak jak se ti u nás libí?", položil mi stejnou otázku, jako předtím Angela. ,, Ale Jacku, přece jsem ti říkala, co mi Zoe povídala. Nesmíme se jí pořád na něco vyptávat, aby se nevylekala!", konstatovala Angel. Byla jsem vděčná, že mě zachránila od dalšího výslechu. Měla pravdu, opravdu jsem trochu vylekaná z jejich vyptávání. Na druhou stranu jsem byla však ráda, že mě tak rychle přijali do své rodiny.
       Angela  přede mě postavila talíř s nohou kuřete a rýží a misku plnou chutného míchaného ovocného kompotu. Jack si při pohledu na své jídlo mlsně oblízl rty a hvízdnul na znamení toho, že jídlo vypadá chutně. Angela si sedla naproti Jackovi a pustila se do svého jídla. Jack jí následoval a začal jíst také. Já jsem jen nepřítomně zírala do svého talíře a přemýšlela co dál. Nikdy jsem nejedla v přítomnosti dalších lidí. Nevěděla jsem, jak krájet, jak jíst.
    Angela na mě nejistě pohlédla a z toho pohledu jsem vyčetla starosti. Co když poznala, že jsem stín? Vyloučeno, jen kvůli tomu, že nejím, přeci nezjistí, že jsem stín, přemítala jsem v hlavě. Povedlo se mi mé starosti zahnat. Uchopila jsem nůž a vidličku a pustila se do jídla. Jack se nemohl smíchy ani nadechnout. Opravdu mi to nešlo. Angel mi poradila, ať kuřecí nohu vezmu do ruky a okusuji ji. Zkusila jsem to a hned jsem se cítila trochu lépe. Už jsem si nepřipadala tak trapně. Jack, ani Angela se mě nevyptávali, jakto že jsem se nenaučila stolování. Byla jsem jen ráda, že mě ušetřili dalších otázek.
    Po jídle jsem jako poslušná dcerka uklidila celou kuchyň. Angela jen zářila, asi ji překvapilo, že jsem tak pečlivá a pracovitá.
    Po večeři a pečlivém úklidu následuje volný čas. Angel se rozhodla relaxovat v pokoji při puštěné hudbě. Jack sedl k televizi a koukal na fotbal. Já jsem odešla nahoru do svého pokoje, převlékla jsem se a chystala se jít projít večerním městem. Jackovi ani Angel to nevadilo. Jen mi dvojhlasně řekli, že si mám dávat pozor, na to kam jdu a na nebezpečně vypadající lidi.
Otevřela jsem dveře a nadechla se čerstvého večerního vánku. Pomalu jsem sešla po venkovních schodech, otevřela branku a vydala se poloprázdnou ulicí směrem k centru města.

Stíny Budoucnosti - 1. část - Proměna

         Celý můj dosavadní život se o mě staraly stinné chůvy, a proto teď pro mne bude těžké postavit se na vlastní nohy a začít žít sama. Bude to pro mne nezvyk mít dvě nohy, dvě ruce a 5 smyslů. Budu moc cítit všechny lidské emoce, které pro mě budou naprostou novinkou, protože u nás ve stinném světe nic jako láska a bolest neexistuje. Stíny se nedokážou zamilovat a nedokážou nenávidět. Stíny se chovají ke všem stejně. Lehce zdvořile, ale nepřehnaně. Máme tu i své postavení, ale všichni jsi jsou rovní, ať už patří do šlechty nebo ne. Žijeme v míru a harmonii, a proto pro mě bude těžké začlenit se do násilného, ovšem i krásného lidského života. Bude to poznání a pocta, která se stínům dostala.
        Přeměna na lidskou bytost a zpět je složitá a musím se v tom nejdříve zacvičit. Až to budu umět, tak to pro mě bude krok, který budu provádět téměř nevědomky.
 Máme šikovné lektory na přeměny, kteří mě všemu potřebnému naučí. Budu se muset naučit pozemský jazyk, kterým se mluví na území, ve kterém se vyskytuji. Budu se muset naučit používat jednoduché nástroje a také historii a filosofii lidí. Bude to něco, jako naše stinná škola, kde nás učili o historii stínů, o jejich vzniknutí a účelu. Ovšem ta výuka mi zabrala několik měsíců stinného života, kdežto tahle výuka o životě lidí a přeměňování nebude trvat ani týden.

      Pravidelně jsem docházela na své lekce přeměn. Každý den, který mimochodem ve stinném světě trvá téměř jako jeden lidský týden, jsem měla tři lekce a po každé jsem byla lepší a lepší. Moje schopnosti v přeměňování se zlepšovali. Ze začátku jsem bývala ještě zelená, nebo jsem neměla vlasy, či jsem se dokonce proměnila na opačné pohlaví, ale později jsem byla v proměnách téměř profíkem. Ale to my stíny měli dané, chvilku trvá, než se proměnám naučíme, ale potom jsme všichni dobří.
Co se týče mého chápání historie a filosofie, byla jsem trochu pozadu. Musela jsem si i ve volném čase opakovat důležité věci, které budu pro svůj život na zemi potřebovat. Nebylo to pro mne snadné a už vůbec ne zábavné, ale patřilo to k mé povinnosti. Byla jsem stín a tak to u nás chodí, musím se řídit pravidly naší harmonické společnosti.
     Má výuka byla u konce. Přiznám se, že má konečná lidská podoba mě celkem překvapila. Učitel mi podal zrcátko a vyzval mě ať se na sebe konečně podívám. V odraze jsem viděla dívku, něco kolem 15 let. Měla dlouhé blond vlasy a zářivě zelené oči, oči barvy, jakou jsem měla já. Usmívala se, vlastně jsem se usmívala já, ale ještě jsem si to nedokázala plně uvědomit. Byl to nezvyk vidět tvář, která mi teď už nadobro patřila. Tohle jsem teď já, pomyslela jsem si v duchu při druhém pohledu do zrcadla. A měla jsem pravdu.
,,Teď si můžeš vybrat, jestli začneš pracovat v některé s firem, která patří stínům, a proto berou i velmi mladé lidi, nebo jestli budeš studovat na střední škole." řekl lektor. Zaváhala jsem. Nebyla jsem ještě na sto procent rozhodnuta, jakým směrem se dám. ,,Jaké obory se mi nabízejí v práci a jaké na škole?" zeptala jsem se rozpačitě. Nebyla jsem zvyklá na svůj hlas, byl jemný, ne dětský. Ženský, uhlazený a milý. Jako stíny jsme nemluvili, dorozumívali jsme se telepatií, kterou všechny stíny ovládali už od mala.
,, Můžeš si vybrat sama." při těch slovech mi podal tlustý katalog. ,, V první části máš obory pro školy a v druhé obory pro práci, je jen na tobě, co si vybereš. Dáme ti čas, můžeš si vše promýšlet, jak jen dlouho chceš. Až budeš rozhodnuta, ozvi se nám, abychom tě mohli zařadit do rejstříku stínů" dodal ještě. V jeho hlasem jsem cítila něco, pro mě ještě neznámého. Bylo to jako, kdyby na mě naléhal, i když z úst se mu řinula naprosto jiná slova. My stíny jsme byli hodné a milé na ostatní a ani v lidském těla jsme si nemohli dovolit být jiní, zlí a nenávistní. Poprvé v životě jsem ucítila nenadálý strach. Taky něco nového, pomyslela jsem si opět. Přikývla jsem učiteli, jako, že rozumím. Rozhodla jsem se, že odejdu. Začalo se mi tohle místo protivit, nemohla jsem tu dále být. Než jsem se však stihla postavit, učitel opět spustil. ,, Nezapomeň, že jako člověk můžeš strávit jen jeden lidský den v kuse. Je doporučené proměnit se na noc ve stín." Plně jsem chápala, co mi říká. Vždyť mi to povídal asi už 100x. Opět jsem jen přikývla. Stíny spát nemohou, takže, když se na noc proměním ve stín, tak můžu dělat, co chci, jako doteď ve své stinné podobě.
     Opět jsem se chystala odejít a k mému štěstí už mě lektor nezdržel. Postavila jsem se a vypustila ze sebe, co nejmilejší větu, jakou jsem jen dovedla, i když jsem k lektorovi cítila nenávist. U stínu to nebylo možné, ale v mém lidském těle ano. ,, Děkuji za pomoc, už musím jít. Na shledanou, dám vám co nejdříve vědět o mém rozhodnutí." ,, Měj se děvenko, hodně štěstí Zoe!" Poprvé, kdy mě oslovil mým lidským jménem.
Ještě než jsem vyšla z budovy, kde se má dlouhá, vlastně krátká výuka, když vezmu v potaz, že výuka naší stinné historie mi zabrala měsíce,  konala, jsem se proměnila opět na stín. Mé lidské tělo se najednou vypařilo a zbyla jsem jen já, jako stín. Má smaragdově zelená barva rozzářila celou vstupní halu a přísahala bych, že jsem slyšela slastné vzdechnutí za tou nádherou, i když to nebylo možné, protože stíny nemají uši, tudíž neslyší.
Vyšla jsem ven a už ze mě nic nezbylo. Já sice viděla rušný svět kolem, ale mě nikdo krom stínů nemohl spatřit.
Mezi davy lidí jsem občas spatřila zářivé barvy mých druhů. Procházela jsem ulicemi a hledala dům, který mi přidělili. V podstatě to nebyl můj dům, ale dům mých adoptivních rodičů. Lidí, které jsem neznala.
Tak vzhůru do toho, pomyslela jsem si. Před domem jsem se proměnila do lidské podoby, zaklepala a k mému překvapení mi otevřeli mladí lidé. Usmívali se a sladkými hlasy mě přivítali a pozvali dál...

Stíny budoucnosti - úvod

              Mé zrození bylo těžké. Naše matky za nás vždy padnou. Vymění svůj život za život stovek dalších malých bytůstek. Myslím si, že je to odvážný čin, ale je pravda, že ne každý stín ženského pohlaví může být matkou. Musíte na to být stateční a odhodlaní a nebát se smrti, a taková má matka byla. Nejsem si zcela jistá, jestli můžeme za normálních okolností umřít, ale při darovaní života novým ano.
            Po vzniknutí se všechny malé stíny semknou dohromady a drží po spolu po dobu prvního roku na světě. V lidských letech je to asi doba dlouhá stejně, jako než jde dítě do školy. Žijeme po celé planetě, ale o naší existenci lidé mnoho neví. Žijeme vedle nich, někdy i na jejich úkor. Umíme se v lidi změnit, zhmotnit, ale jen když opravdu chceme.
            Normálně jsme pro lidské oko prakticky neviditelní, ale mezi sebou se jako stíny vidíme až, až. Kdyby nás lidé mohli vidět ve stinné podobě, tak by nás popsali asi jako šedivé přízraky vznášející se pár centimetrů od země. Každý stín však má své osobité vlastnosti, barvu, kouzlo. Já jsem například smaragdově zelená. Prý je to jedna s nejkrásnějších barev, kterou stín může mít a také jedna z barev, která se vyskytuje málo.
           V naší společnosti jsem něco jako princezna. Už jen z toho důvodu, že má matka byla naše královna, která se po dlouhých letech život obětovala, aby mě a mé sestry a bratry stvořila.
            Do 15 pozemských let mají všechny stíny zakázané měnit se v lidské bytosti. Tuhle dlouhou dobu jsem přečkala a konečně se mohu rozhodnout, jakým směrem se můj život odebere. Nemáme toho na výběr mnoho, ale přeci jen něco. Jelikož jsem jedna s královské rodiny, mám možnost mnohem většího výběru, než ostatní. Mohu se zhmotnit v osobu a jít hned studovat na školy, chodit do práce. Nejsem si však zcela jistá, jestli chci být člověkem. Miluji svou smaragdovou barvu, ale za zkoušku nic nedám.
 

Čin (5)

Alex byl překvapený, když uviděl náš dům. Obdivně hvízdl a kochal se pohledem na vilu. Podle toho, jak se choval,  mi došlo, že ho asi zajímá architektura. Jeho nabídka, že se chce projít kolem, mě nepřekvapila. Souhlasně jsem přikývla a zlehka se usmála. Úsměv mi pohotově oplatil.
Nevím, proč jsem si zrovna v tu chvíli vzpomenula na rozpitvané srdce v mé laboratorní části pokoje, pokud se ta část pokoje dá tak nazvat, ale najednou se ze mne slova vyhrnula přímo proudem. Vykládala jsem mu přesně podrobně, co jsem s ním dělala. Vychutnávala jsem si ten pocit stejně jako předtím, kdy jsem to srdce zrovna pitvala. Není to zrovna příjemný pohled a už vůbec ne příjemný pach. Dělalo se mi zle, i při vzpomínce, přesto to pro mě bylo něco nepoznaného, vzrušujícího a nového. Tedy teď už ne. Upřímně opakovat se mi to už nechce, při další oběti si vyhlédnu asi jinou část těla, kterou dopodrobna prozkoumám. Poprvé za celou dobu všech mých příběhů vražd, které jsem mu vyprávěla mi přišlo, že se mu tohle hnusí. Omluvila jsem se, že jsem zrovna začala vyprávět o tom. Řekl, že to nevadí. Jen ho překvapuje, že mám zájmy i zkoumání částí těla, krom zabíjení.  Trochu jsem nepochopila, v čem přesně vidí ten drastický rozdíl, že se mu to zhnusilo. Ukončila jsem své vyprávění o srdcích a ostatních orgánech lidského těla a přešla na něco mírnějšího. Teda vlastně na něco naprosto odlišného. Na něco, o čem jsem si s moc lidmi nepovídala. Na něhu, důvěru, přátelství a lásku. Na věci, které jsem znala jen z zpovzdálí. Na pocity a činy, které jsem neznala tak důvěrně, jako zabíjení. Bylo to pro mne jiné. Těžké. Možná.

pokr. v c.č.

Čin (4)

Alexe to pravděpodobně překvapilo, že jsem se mu napsala zprávu, ve které jsem se zmínila o tom, že se s ním chci setkat. Odpověděl mi kladně. Potěšilo mě to, ale nevím proč, ale měla jsem strach. Nikdy jsem se ničeho nebála, ale teď ano. Bylo to obyčejné setkání, nebyla to přeci vražda. Měla jsem z toho nervy téměř v kýblu. Byla jsem vyklepaná a to jsme se ještě nedohodli na schůzce.  Nevěděla jsem přesně, co to všechno znamená. Náznaky, které se u mě objevily snad poprvé v životě, jsem nechápala. Bála jsem se obyčejného setkání s klukem, kterého jsem znala jen přes internet, i když tak důkladně, jako kdyby doopravdy. Nevěděla jsem, co si počít. Chodila jsem po místnosti a čekala až mi odpoví. Psal dlouho. Čekala jsem. Začala jsem si myslet, že je to jen nějaká technická chyba, že mi to v chatu na skype ukazuje, že píše. Takovou dobu. To mi píše román, či slohovou práci? Byla jsem nervózní, tak jak nikdy. Ani při vraždění mi nebylo tak zle.

Odpověděl. Přešla jsem k počítači a začala číst. Napsal, že bychom se mohli setkat za týden u nás ve městě. Potěšilo mě, že se chystá dojet on sem a že nemusím jet já za ním. Asi bych byla ještě víc vynervovaná, kdybych musela jet 50 km pryč. 

Těšila jsem se a zároveň bála. Bude to pro mne něco nového. Poznám člověka, co je jako já. Poznám kluka, kterého asi miluji, i když nevím, jak je to při mých nenávistných, vražedných sklonech možné.

pokr. v c.č.

Čin (3)

Rozhodla jsem se na chvilku zanechat vraždění, i když nevím, jak dokáži, tak dlouho vydržet bez toho dokonalého pocitu z dobře odvedené práce. Ale bylo by to až moc podezřelé a nesmím udělat žádnou chybu, nemůžu dopustit, aby někdo došel na to, že jsem ty tři lidi zabila já.
Sice často mívám tu touhu zabít něco, ale nikdy bych se neodvážila ublížit třeba zvířeti, jsou to mnohdy mí nejlepší přátelé a rozumí mi více, jak lidé, proto jsem se taky o to nikdy nepokusila. Větší potěšení mi přece jen přináší zabít člověka, kterého nenávidím, než nebohé zvířátka, která za nic nemohou.
Několik úmorných měsíců jsem chodila jen do školy a po večerech spřádala plány a hledala své spojence. Dala jsem si něco, jako inzerát na jednu stránku. Napsala jsem tam něco ve stylu, hledám někoho, kdo mívá černé myšlenky jako já a podepsala jsem se falešným jménem. Čekala jsem jestli někdo odpoví a k mému potěšení mi v ten den napsalo asi šest lidí.
Většina z nich mi přišla, jako úchyláci a do odpovědí na můj inzerát psali nechutnosti, co by nejraději dělali s někým v posteli. Ale jeden, jeden byl opravdu zajímavý. Myslím, že to byl kluk, ale jistá jsem si nebyla. Jeho odpověď mě vcelku potěšila. Napsal, že má chuť zabíjet, že má představy, jak zabije všechny své nepřátele. Myslím, že jsem našla spřízněnou duši. Odpověděla jsem mu, že to je takové, jako u mě, ovšem jsem mu nenapsala, že jsem mnohem dál, že už zabíjím. Přeci jen neznám ho, mohl by to být chyták. Zeptala jsem se ho také a podrobnosti, kde bydlí, jak se jmenuje, kolik mu je let a podobně.
Odpověď na mé otázky mi došla velmi brzy, dřív než jsem čekala. Dozvěděla jsem se, že se jmenuje Alex , je mu 16 a bydlí v podstatě jen o 50km dál  než já, což mě potěšilo, protože se při troše snahy a času s ním budu moci potkat. K zprávě přiložil také svou fotku. Přišel mi krásný, jako kluci, kteří balí krásné holky, jako byla Katrin. Nechápu, s čím on má takové problémy, že chce zabíjet. Možná stejné jako já.

pokr. v c. č.

Čin (2)

O milé, zlaté, překrásné Katrin jsem se už zmínila, ale ještě jsem vám nepovyprávěla příběh o tom, jak skončila ona. Musím přiznat, že jsem na ni vždy žárlila, byla krásná, kluci ji chtěli, ale já viděla její falešnost. Od vycpávaných prsou a zmalovanosti až po namyšlené chování. Nechápu, co na ní ti kluci, krom té úžasné krásy, viděli. Nenáviděla jsem ji a myslím, že to věděla. Naznačovala jsem jí to pohledem, kdykoliv jsem ji viděla, a myslím, že to cítila dost podobně. Z téhle mé nenávisti se vyklubala skoro až posedlost. Začalo to tím, že jsem ji sledovala. Když šla ze školy a tlachala ze svými stejně namyšlenými kamarádkami, když byla u sebe doma (měla jsem u ní dané kamery, při mých schopnostech, to byla hračka), sledovala jsem ji prakticky pořád. Ovšem ne dlouho, asi po týdnu mého prověřování všeho, co dělá, jsem se konečně odhodlala začít provádět plán č. 2., plán krásné smrti naší milé Katrin.
Ještě teď mi při tom pomyšlení poskakuje slastný mráz po zádech.

Pokr. v c.č.

Čin

Často přemýšlím nad lidmi, co mě nenávidí, nad kamarády, nad tajnými plány, nad budoucností a také nad tím, jak se jednou všem zlým nepravým pomstím. Říká se, že jsem šílená, možná je na tom něco pravdy, možná trochu víc, ale to už je jen na posudku druhých.
Dětství jsem neměla zcela normální, už jen proto, že jsem vyrůstala v rodině z vyšší vrstvy ve velkém rodinném domě v malém městě. Měla jsem tolik kamarádů, jak jen to bylo u bohatého dítěte možné. Takže vám to možná došlo, že málo. Jediným mým útočištěm byl internet. Mohla jsem se tam vydávat, za koho jsem chtěla, nemusela jsem prozradit pravou povahu a mé už tehdy bláznivé a trochu sadistické plány, i když mi připadalo nad míru vzrušující někomu o tom vyprávět.
Často jsem najížděla na různé chaty, psala si s lidmi a hledala takové, kteří by mi porozuměli a měli alespoň z poloviny takové zájmy, plány a sny, jako já. Přála jsem si mít spojence, být obdivovaná za své činy. Byla to má posedlost, ale zatím jen v myšlenkách. Zatím.

Pokr. v celém článku ;)