Touha

Prázdnota. Ticho. Doma nikdo krom mne není. Sedím na posteli a pořád na něj myslím. Nemohu jinak. Líbil se mi už prvního dne, kdy jsem ho potkal, ale později to přerostlo v lásku, která byla už od začátku odsouzena ke zkáze.
Přemýšlím nad tím, co udělat. Chtěl bych mu to říct, ale je to opravdu těžké a vlastně ani nevím jak. Bojím se, vím, že to nebude cítit stejně.
Každou chvíli si vzpomenu na jeho oříškové oči a popelavě černé vlasy. Jeho vůni,kterou ucítím vždy,  když kolem mě projde. Často ho pozoruji z dálky a představuji si, jaké by to bylo ho držet v náručí a líbat, pak se ale myšlenka obrátí, a já cítím bolest zlomeného srdce a vymýšlím, jak se mu pomstím za muka, která mi způsobuje každý den.
Chtěl bych na něj zapomenou, ale vím, že pokud tu je, nemohu být opravdu v klidu. Kdykoliv ho zahlédnu, kdykoliv si na něj vzpomenu, srdce se mi rozbuší, ve spáncích mi tepe krev a cítím povědomě známý pocit. Lásku.

Bylo první červnové pondělí. Teplý, slunečný den. Opravdu krásný, ale má nálada stejně byla na bodu mrazu. Po téměř ročním trápení z lásky, ze které jsem nenašel vysvobození, jsem došel k rozhodnutí konečně něco udělat.
Došel jsem do školy a jako vždy jsem ho viděl stát s kamarády hned u vchodu. Celý jsem se rozklepal, ale nebylo to už tak intezivní, jako dřív. Došel jsem k němu a pozdravil ho.
,, Čau kámo," odpověděl.
Docela dobrý začátek, pomyslel jsem si.
,, Potřebuji s tebou mluvit," vyhrkl jsem.
Svým obvyklým namyšleným tónem se zeptal, co chci.
,, Chci mluvit jen s tebou, ne s němi" a ukázal jsem směrem k jeho partě.
,, Hele, hele, o co ti jde, vole?" odvětil.
Jeho ostrý tón mě trochu odradil a s mou jemnou povahou málem dohnal k slzám. Ale držel jsem se a řekl, že je to důležité, teď, hned.
Asi to zabralo, protože ty své kamarádíčky poslal pryč a hned na mě vyvalil, co teda chci, že to nepočká.
,, Pojďme si sednout do parku" hlesl jsem.
,, Nemluv jak buzna" řekl a zasmál se.
,, Hele, to je jedno, prostě pojďme, jo?" vychechtl jsem trochu ustrašeně.
Šli jsme. Nestaral jsem se, jestli stihnu školu, neměl jsem to v plánu. Dnes ne.
V parku jsme si sedli na lavičku. Přiznávám, že jsem se cítil trochu divně a on na tom byl asi dost podobně.
,, Luky," začal jsem a nevěděl jsem jak dál.
,, Neříkej mi tak, zní to dětinsky" rozčílil se.
,, Promiň," špitl jsem.
,, Hele kámo,  moc se neznáme, co teda chceš, že jsi mě dotáhl až sem?" zeptal se.
Opravdu jsem nevěděl, co říct. Všechny naplánované scénaře se mi z hlavy vymazaly.
Natáhl jsem se k němu a dal mu pusu a následně jsem se zděšeně odtáhl. Díval se na mě těma svýma očima. Nemohl jsem ale vyčíst, jestli je to pohled znechucení, nebo zděšení, každopádně jsem ucítil silnou ránu do spánku a pravděpodobně jsem omdlel. Vzbudil jsem se doma. Netuším, jak. Ale asi mě někdo našel a zavolal našim.

Nasledující týden jsem trpěl nočními můrami a horečkami. Ve škole jsem se nechtěl a ani nemohl ukázat.Chtěl jsem být neviditelný. Ale nevyšlo mi to. Moje maminka mě další týden už doma nechat nechtěla. 

Při příchodu do školy, jsem si myslel, že zase někde odpadnu. Později jsem si přál, aby tomu tak bylo, ale nepovedlo se. Musel jsem snášet všechny posměšky od lidí kolem. Snad každý to věděl. každý. Netušil jsem, že Lukáš bude takový, že to všem poví. Mýlil jsem se v něm. Lidí na mě křičeli, buzno, teplouši a všelijak jinak. Chtěl jsem utéct na záchod, ale kluci mě tam nepustili a jen se mi smáli. Šel jsem si sednout do třídy, ale tam to nebylo o nic lepší. Hleděl jsem před sebe a snažil se nemyslet na to, co se děje. Všechno bude dobré, zpíval jsem si písničku v hlavě. Začala hodina a tipl bych si, že i učitelka o tom věděla, ale nic nepověděla.
Snažil jsem se nebrečet, abych si situaci nezhoršil ještě víc. Stálo mě to mnoho sil. V hodině mi došel papírek, na kterém byla položena otázka: Tak co buzno, kdy budete mít s Lukášem další rande?
Už jsem to nevydržel a poprosil jsem učitelku, jesli mohu na záchod. Pustila mě. Zamkl jsem se v kabince a snažil jsem se vybrečet teď, abych nemusel před ostatními.

Zazvonilo a já věděl, že budu muset jít. Alespoň na další hodinu. Počkal jsem tedy, až skončí přestávka a vyběhl jsem z kabinky a utíkal směrem k naší třídě. Bohužel, ne všichni byli už ve svých třídách a tak jsem se neobešel bez dalších ironických a hanlivých poznámek okolí.

Blížila se poslední hodina tohohle dne. O poslední přestávce jsem zase odběhl na záchod a tam potkal Lukáše, byl tam jen on. Nevšiml si mě a já zamkl dveře. Začal jsem na něj křičet.
Nic neříkal, jen ke mě přistupoval, vypadalo to, jako kdyby mě chtěl uškrtit na místě.
Když jsem si ho blíž prohlédl, vypadal trochu uštvaně až smutně. Jako, kdyby z toho vyšel i on špatně, když všechno roznesl po škole. Přitiskl mě ke zdi a druhou rukou mě chytil pod krkem. Pohlédl mi do očí a pak...
Ucítil jsem jeho teplé rty na těch svých. Líbal mě. Nečekal jsem to. Zprvu jsem se bránil, ale pak jsem se poddal jeho vášni. Bylo to neuvěřitelné. Líbal mě, hladil po vlasech a potom mi přejel rukou po zádech. Cítil jsem známý pocit chvění.
Najednou se ve mě vzedmul odpor. Odpor k němu. K jeho namyšlenosti. K tomu, co mi provedl, jak mi ublížil a teď si mě dovoluje tady líbat. Nenáviděl jsem ho. V tu chvíli jsem se toužil od něj odtrhnout a říct mu, jaký je hajzl.
Nenechal mě, abych se od něho vzdálil. Chytil jsem ho oběma rukama kolem krku a začal ho škrtit. Už se na mě nekoukal se zalíbením, jako před tím, než mě políbil. Díval se ustrašeně, bolestně až jsem sám pocítil tu neuvěřitelnou bolest, která mě trápila celý rok. Pomohl jsem mu. Ušetřil jsem ho jeho trápení z toho, co udělal. Bylo to vysvobození. Ne pro mě. Pro něj.

Padl na zem mrtvý. Co s tělem, pomyslel jsem si. Zatáhl jsem ho do jedné kabinky a zamkl za námi. Naposledy jsem se na něj podíval a přelezl jsem z kabinky do druhé. Odešel jsem ze záchodů, odešel jsem ze školy. Jel jsem domů.

Přemítal jsem na tím, co jsem spáchal. Bylo to správné. Ve skutečnosti jsem po tom toužil ještě víc, než po jeho lásce. Byla to nová zkušenost, nová touha, nové poznání.
Byl můj první.
Ale rozhodně ne poslední.

Kresby II.

Uplynula opět dlouhá doba a já stihla nakreslit pár dalších osobností. Jupí.

Tak zde jsou:

Katy Perry

 Selena Gomez

 Lana Del Rey

 Barbara Palvin

 Lana Del Rey (A3)

 Iggy Azalea

 Cara Delevingne

Kresby

Na psaní jsem si zatím nějak nenašla čas, ale tak trochu jsem začala zase víc kreslit, tentokrát pastelkami.

A tady je něco z mé tvorby:

 

Moje historicky první kresba portrétu pastelkami (ještě nějakými obyčejnými, než jsem si koupila ty akvarelové) , kresleno 1.4.2014

Začátky jsou vždycky těžké a mě se stejně nikdy nepovede docílit efektu, aby někdo vypadal jak má :-D 

Měla to být Marina & the Diamonds, ale rty se mi nepovedli, jak jsem chtěla a celek pak dopadl úplně jinak.

Kresleno 3.4.2014

 Asi má první pastelkokresba, která se mi líbí. Kreslila jsem ji víceméně ve škole a na vlasy jsem zde použila už mé nové akvarelové pastelky od Koh-i-nooru :D (propagace musí být)

Kresleno 4.4. 2014

Další Lana Del Rey. Nejvíce se mi asi líbí ty vlasy, zabraly 1,5 hod. 

Jinak kresleno celé asi 6 hodin :D 5.4.2014

Dál tu máme můj první portrét muže pastelkami. (celkově asi 3 muž, co jsem kreslila a to tam počítám i JB :DD) Sice se to Pattinsonovi nepodobá, ale bylo to pro mou kamarádku a jí se to líbí i tahle. Kresleno: od 7. do 8. 4. 2014

 A na další Laně pracuji teďka, od včera. Možná to ve výsledku konečně bude vypadat dobře. :D

Plameny naděje - předmluva

Předmluva

,,Vraťme se zpět," povídá Ania vylekaně, když už byli celkem hluboko v lese. 

Její přítel však nedbá na její povyk a jde dál, jako by ho táhla neviditelná síla. Ania mu nestačí, a tak se rozbíhá a snaží se ho zastavit. Greg však jde dál a na Aniu nebere ohled. Chytá ho za ruku a táhne zpět, Greg ji odstrčil a ostře odvětil ,,pojď!"

Celá zoufalá vypouští první slzy: ,, Proč mi to děláš?! Pojďme domů!" přesto však poslušně cupitá za ním.

Greg konečně našel to, co hledal. Zastavili se u jednoho starého smrku. Kolem rostl jemný mech vypadající jako polštářky z hedvábí a vyzývající si jen naň lehnout. Ania pořád nechápe, proč ji sem Greg zavedl, proč ji zavedl hluboko do lesa k tomuhle starému stromu a co tu budou dělat.

Greg vytahuje něco z batohu, Ania na to pořádně nevidí, ale zdá se jí to být povědomé. Nevypadá to snad jako...

,,Provaz!" vykřikuje náhle. 

,, Co s tím chceš dělat Gregu?" položila řečnickou otázku.

,, Co myslíš, zlato" odvětil s ironickým posměškem.

Ania natahuje ruku ke Gregovi, ten ji však silně chytá za zápěstí a táhne ke stromu. Došlo jí, že něco není v pořádku a začala se bránit. On měl ale takovou sílu, že jí to šlo jen s těží. Přivázal jí provaz kolem jednoho zápěstí a pak i kolem druhého. Přitáhl ji k sobě a pošeptal jí do ucha ,, Miluji tě". Lehce ji políbil na ústa, pak ji chytl pod krkem a přitáhl ke stromu. Dlouhý provaz vystačil na to, aby ji zavázal nohy a poté ji přivázal ke stromu.

Ania se nemohla hýbat. Nesnažila se ani křičet, protože věděla, že tady jí nikdo nepomůže. Nevyčerpávala energii na mluvení, čekala jen na to, co má přijít. 

Greg jí přehodil přes hlavu pytel. I přes boty ucítila, jak ji něco tíží na nohou. Domyslela si, že jí něčím zasypal, nebylo jí však známo čím. Cítila podivnou vůni masa a krve. Potom už se nic nedělo.

Greg odešel. 

Ania počítala v hlavě minuty. Čekala dlouhou dobu. Nevěděla, co má udělat. Byla bezmocná. Od doby, co sem přišli se výrazně ochladilo, pravděpodobně je večer. Přemýšlela, zda tudy někdo půjde a pomůže jí, pak by na Grega zavolala policii. V jednu dobu si dokonce myslela, že je to nějaký jeho žertík, ale tahle myšlenka ji již opustila. 

Přemýšlela minuty, hodiny, když v tom ji z beznaděje vyrušilo vlčí zavití. Zvuk dávivého vití se blížil k ní. Ve vzduchu byl cítit strach a nejen to,  už věděla, co jí Greg hodil k nohám. Maso. Syrové maso.

Věděla, že tohle bude zajisté její konec. Jen, co ji vlci objeví, vrhnou se na ni, jak na štvanou zvěř.

Čekala na jistou smrt. Ta však nepřicházela.

Pokračování příště...

Úvod II.

Sedím na stole u otevřeného střešního okna, v uších sluchátka, mp3 hraje na plné pecky. Poslouchám jednu z mých nejoblíbenějších skladeb a přitom vzpomínám na to, co kdysi bylo a jak mi ty staré časy chybí.  Možná, ale není tak podstatné, co se kdy stalo, jak to, co se ještě má stát. Ale ohlédnout se někdy zpět není na škodu a ty poslední roky mě toho tolik naučili, i když v některých věcech mě vůbec nezměnili.
Můžu změnit milionkrát svůj image, styl, účes, líčení, cokoliv na mém těle, ale nikdy tím nezměním svou povahu a duši. Je to těžké, ani nikdo z okolí to nedokáže, prostě jsme taková jaká jsem a taková vždy budu, protože jsem to já.
Vzpomínám si, jak jsem před asi pěti lety měla celkem krásný život. Pamatuji si, jak jsem chodila ven s nejlepšíma kamarádama a to byli i o několik let mladší, ale to, co jsme prožili mi stejně zůstalo pořád v mysli. Nejde přece zapomenou na zážitky plné dobrodužství a šílených věcí, nejde zapomenout na to jak jsme utíkali před dospělími, když jsme něco provedli, nejde zapomenout na tu oddanost našemu přátelství, i když už dávno vyprchala. Pamatuji si to jako by to bylo včera  přitom je to pět let, pět dlouhých let a od té doby se toho tolik změnilo, změnili jste se vy.
Po době děckého dovádění a uličnictví došla doba ničeho. V podstatě jsem neměla pro co žít, když jsem vlastní chybou ztratila vše na čem mi záleželo. Ztratila jsem kamarády, kamarádky a nakonec i nejlepšího kamaráda, hrála jsem s ním, tak jako jsem to udělala s mnoha dalšími kamarády, je to pár let, ale v tomhle jsem se prostě nezměnila. Nikdy. Pořád si jen na něco hraju, i když opravdu nechci.
Nikdy jsem si nepřála nikomu ublížit a přitom se ublížila každému, kdo se se mnou pokusil bavit. Otázka zní proč? Proč to dělám pořád dokola? Proč od sebe odháním lidi neustálýma hádkama?
Odpověď někde určitě bude, ale zatím jsem ji nenalezla a možná ani nikdy nenajdu. Možná je můj život předurčen k věčné samotě a večernímu vylévání svých pocitů zde na blogu, který stejně už nikdo nečte.
Přesto se cítím lépe, že jsem něco napsala. Je to jako svěřit se nejlepšímu kamarádovi, kterého nemám a nejspíš už ani mít nebudu, protože to vždycky pokazím. Není to sebekritika, je to bohužel jen smutná pravda. S pravdou musíme, ale žít a tak žiji.
Sama, v slzách po nocích a s falešným úsměvem přes den.

Možná mě to inspiruje k dalšímu příběhu a rozjedu zase svůj blog. Budoucnost je holt nevyzpytatelná!

Kresby/Malby

 Měla to být Iggy Azalea, ale moc se jí to nepodobá :/ Každopádně tuhle fotku Iggy má mezi ,,Fan arty" na její officiální stránce na fb, I am happy person :DD

 Tohle měla být Jennifer Lawrence alias Katniss Everdeen z mého oblíbeného filmu i knihy - The Hunger Games. Doporučuji přečíst knihu a i podívat se na film! Kniha má 3. díly a z filmované jsou zatím 2 :)

 Zatíší, které jsem kreslila ve škole. Akvarel + pastel

Zátiší, které jsem kreslila za domácí práci do školy

 Reprodukce části obrazu od Paula Cézanneho, kterou jsem malovala ve škole - Akryl

 Pololetní klazurní práce ze školy - Uhel

Domácí práce do školy - reprodukce obrazu ze směru pointilismu

Domácí práce - zátiší parfémy

Pokus o portrét Lana Del Rey - domácí práce z minulého roku

Obrázek pro mého taťku k Vánocům

 Detail propisky - tužka

 Zátiší - čajová souprava

 Detail propisky - pastel - moje první kresba pastelem

Zátiší ovoce - vodovka + pastel