Čin

Často přemýšlím nad lidmi, co mě nenávidí, nad kamarády, nad tajnými plány, nad budoucností a také nad tím, jak se jednou všem zlým nepravým pomstím. Říká se, že jsem šílená, možná je na tom něco pravdy, možná trochu víc, ale to už je jen na posudku druhých.
Dětství jsem neměla zcela normální, už jen proto, že jsem vyrůstala v rodině z vyšší vrstvy ve velkém rodinném domě v malém městě. Měla jsem tolik kamarádů, jak jen to bylo u bohatého dítěte možné. Takže vám to možná došlo, že málo. Jediným mým útočištěm byl internet. Mohla jsem se tam vydávat, za koho jsem chtěla, nemusela jsem prozradit pravou povahu a mé už tehdy bláznivé a trochu sadistické plány, i když mi připadalo nad míru vzrušující někomu o tom vyprávět.
Často jsem najížděla na různé chaty, psala si s lidmi a hledala takové, kteří by mi porozuměli a měli alespoň z poloviny takové zájmy, plány a sny, jako já. Přála jsem si mít spojence, být obdivovaná za své činy. Byla to má posedlost, ale zatím jen v myšlenkách. Zatím.

Pokr. v celém článku ;)


Nebylo mi ani 14, když jsem udělala první ze svých šílených plánů. Trvalo mi týdny, připravit se na to.
Možná jsem to nechtěla udělat, ale teď když nad tím po tak dlouhé době přemýšlím, mi to není líto, vůbec líto. City ze mě prakticky vyprchaly, možná už ani nejsem lidská bytost, ale o tom až jindy. Vraťme se zpět k mému ohavnému činu, prvnímu, který jsem se rozhodla spáchat, který mě naplnil vzrušením a touhou po dalších takových. Oběť jsem si pečlivě vybrala, byl to můj nevlastní bratranec, kterého jsem šíleně nenáviděla, posmíval se mi, za vše, za můj vzhled, že nosím brýle, že jsem divná, a tak nebylo vůbec těžké připravit si na něj tuhle léčku. Zavolala jsem mu přes cizí číslo, že jsem jeho stará kamarádka Katrin, která byla nádherná, a mimochodem jedna z mých další obětí, a on ji prostě chtěl dostat. Kdo by nechtěl mít takovou holku? Věřil mi, hlasy jsem uměla napodobovat výjimečně a přes telefon to bylo ještě snazší než normálně. Domluvila jsem se s ním, že se setkáme ve 13 hodin a kostelíka naproti jezera. Došel tam, byl tam ještě dřív, než bylo dohodnuto, asi se nemohl dočkat, ale to nevěděl, že ho nečeká sladká Katrin, nýbrž já, a proto ho velmi překvapilo, když jsem se tam objevila. Zasypal mě několika otázkami, odmítla jsem mu odpovědět a mezi tím jsem mu vysvětlila, že "Katrin čeká uvnitř staré stodoly, která je nedaleko odtud." Šel se mnou, vlastně jsem se i divila, přece mě nesnášel, tak proč mě poslechl? To už jsem se nedozvěděla, ale stejně to je nepodstatné. Jakmile jsme přišli do stodoly, zavřela jsem za námi, pro případ, že by chtěl utéct.. Vše jsem měla připravené, v poledne, když většina lidí obědvala, jsem tak pečlivě polila téměř každé místečko benzinem, ale ne vše, abych se sama neuvěznila v hořícím kruhu. Tak dokonalý plán, jen, abych to stihla. Pomalu jsem k němu došla, povalila jsem ho do slámy, myslím, že si myslel, že to má být nějaká hra a tak mu ani nevadilo, když jsem si na něj sedla. Pochybuji o tom, že bych ho přitahovala, už jen proto, že to byla skoro má rodina, ale nebránil se. Přejela jsem mu rukou po krku a naklonila se k němu. Natáhl se, jako kdyby mě chtěl políbit a v to jsem doufala, v té jedné krátké sekundě, jsem mu sevřela krk a stiskla, škrtila jsem ho tak dlouho, dokud z jeho vypracovaného těla nevyprchal život, dokud jsem neslyšela naprosté ticho, žádný tlukot srdce. Ale to nebylo vše, musela jsem smazat stopy, aby se na to nepřišlo, abych nešla do pasťáku, tak by byl konec mých plánů, mých snů a toho neovládaného pocitu vzrušení, který cítím, když to konám. Zakryla jsem ho slámou. Šla jsem otevřít dveře stodoly, abych měla, co nejrychlejší cestu úniku, plamen bude silný a rychlý a otevřít potom, by mě jen zdržovalo. Prohrabala jsem kapsy kalhot a našla to, co hledala. Zapalovač. Musím první zapálit tělo, aby z něho zbylo, co nejméně, nemohu dopustit, aby se hned přišlo na to, kdo to je. Sláma byla nasáklá benzinem, takže to hořelo velmi rychle a popálila jsem si lehce ruku, než jsem stihla utéct od toho pekla v podobně mého milovaného nevlastního bratrance. Později jsem spálila i všechny věci, co jsem měla v ten den na sobě, nechtěla jsem žádné stopy, pro případ, kdyby se to moc vyšetřovalo. Popálenina na ruce se brzy zhojila, takže si toho pravděpodobně ani nikdo nevšiml.
Čekala jsem, že se to bude důkladně prošetřovat, ale nakonec policie došla k závěru, že se ten hoch "nacházel ve špatnou dobu na špatném místě". Ještě, že v ten den bylo tak nesnesitelné horko.
Ještě teď, když na můj první čin vzpomínám se celá zachvěji tím dokonalým vzrušením, je to ještě lepší, jak akt mezi mužem a ženou. Pocit, který dokáže způsobit jen vražda člověka a nejlépe osoby, kterou nenávidíte.
Ale to není vše z mých činů...



Pokračování příště..