Čin (4)

Alexe to pravděpodobně překvapilo, že jsem se mu napsala zprávu, ve které jsem se zmínila o tom, že se s ním chci setkat. Odpověděl mi kladně. Potěšilo mě to, ale nevím proč, ale měla jsem strach. Nikdy jsem se ničeho nebála, ale teď ano. Bylo to obyčejné setkání, nebyla to přeci vražda. Měla jsem z toho nervy téměř v kýblu. Byla jsem vyklepaná a to jsme se ještě nedohodli na schůzce.  Nevěděla jsem přesně, co to všechno znamená. Náznaky, které se u mě objevily snad poprvé v životě, jsem nechápala. Bála jsem se obyčejného setkání s klukem, kterého jsem znala jen přes internet, i když tak důkladně, jako kdyby doopravdy. Nevěděla jsem, co si počít. Chodila jsem po místnosti a čekala až mi odpoví. Psal dlouho. Čekala jsem. Začala jsem si myslet, že je to jen nějaká technická chyba, že mi to v chatu na skype ukazuje, že píše. Takovou dobu. To mi píše román, či slohovou práci? Byla jsem nervózní, tak jak nikdy. Ani při vraždění mi nebylo tak zle.

Odpověděl. Přešla jsem k počítači a začala číst. Napsal, že bychom se mohli setkat za týden u nás ve městě. Potěšilo mě, že se chystá dojet on sem a že nemusím jet já za ním. Asi bych byla ještě víc vynervovaná, kdybych musela jet 50 km pryč. 

Těšila jsem se a zároveň bála. Bude to pro mne něco nového. Poznám člověka, co je jako já. Poznám kluka, kterého asi miluji, i když nevím, jak je to při mých nenávistných, vražedných sklonech možné.

pokr. v c.č.

I když jsem věděla, že pro Alexe nebudu nějak zvlášť atraktivní a krásná, přesto jsem se snažila, abych vypadalo, co nejlépe. Zkusila jsem řasenku a tužku na oči, abych vypadala tajemněji. Připadala jsem si směšně a trapně. Měla jsem krátké vlasy, ani nevím, proč jsem se rozhodla ostříhat si je. Možná, proto až budu zase něco, či někoho pálit, aby mi nezavazely.  Vypadala jsem jako kluk, brýlatý kluk. Když jsem chodila ze svou minulou obětí, měla jsem je ještě dlouhé, ale docela mě to poznamenalo, proto jsem to udělala. Co když se mě Alex lekne, nebude se se mnou chtít bavit? Co když se bude myslet, že jsem kluk? Namalovaný kluk.. Bude to pro mě ponižující. Bojím se.

Čekala jsem to horší. První schůzka s tímhle úžasným klukem se stejnými zájmy, jako mám já. Pozdravil mě a usmál se. Přejel mi po zádech mráz a pocítila jsem téměř stejné vzrušení, jako při zabíjení. Při mém pokusu o vyslovení "Ahoj!" jsem se zadrhla.  Vypadal, že ho to pobavilo, lehce se zasmál, ale v jeho očích jsem vyčetla něhu. Byl to divný pocit, když na mě hleděl kluk, nejkrásnější, jakého jsem kdy viděla a přitom jsem o něm věděla, že je stejně zvrhlý na vraždy jako já. Nesedělo to k sobě. Byl jako vražedný anděl.

Asi poznal, že jsem nervozní a stydím se. Měl pravdu, opravdu jsem se tak cítila. Nechápu, proč to udělal, ale chytl mě za ruku a dovedl k lavičce, na kterou jsme se posadili. Stále mě držel za ruku a pak začal vyprávět. Řekl mi, přiznal se mi, že zabil člověka a při tom mi ruku držel silně, že mi skoro drtil kosti. Vypískla jsem bolestí. Omluvil se mi. Řekl, že se jen bojí, že uteču. Že už by nikdy nenašel spřízněnou duši.

Pověděla jsem mu, že se mu, že mi to nevadí, že jsem udělala horší věci. Sklonila jsem hlavu a zavřela oči. Zvedl mě za bradu, jako kdyby mě chtěl políbit. Nepolíbil mě. Otevřela jsem oči. Pohlédl mi do nich a řekl, že je mám překrásné, ale že mu přijde nepřirozené mít je obtáhlé černou tužkou. Zasmála jsem se. Byl to takový lehce strašidelný smích. Jeho pohled zvážněl. To, co vyslovil potom, jsem čekala. Zeptal se mne, jakou věc jsem provedla já. Bála jsem se mu to říct. Řekl, že můžu být upřímná. Tentokrát jsem stiskla silně jeho ruku já.,,Zabila jsem čtyři lidi." Vyděšeně na mě pohlédl. 

,,Čtyři lidi, čtyři.. Vážně?!" Ptal se dál. ,,Ano.." Odpověděla jsem.

Trvalo chvilku než mi znovu pohlédl do očí. Věděl, že jsem mu nelhala. Věděl, že jsem mu řekla pravdu. V jeho pohledu jsem rozpoznala pochopení, ale zároveň i děs.

Hleděli jsme si vzájemně mlčky do očí a přemýšleli. Myslela jsem na to, nad čím asi přemýšlí. Tušila jsem, že nad tím, co jsem mu pověděla. Po dlouhé chvíli promluvil. ,,Chtěl bych slyšet jak, jak jsi je zabila a pak ti povím i svůj příběh." Přikývla jsem, i když jsem nevěděla, jak začít. Pověděla jsem mu, že bychom měli jít na jiné místo, kde nejsou lidí. Nechci, aby mě někdo slyšel. Co jsem právě, řekla, jsem pochopila až po chvíli. Doufala jsem, že to nepochopil, tak jak jsem si uvědomila.

,,Ty mě chceš zabít v utajení?" řekl. Bylo vidět, že to myslel vtipem. Usmál se. Chytl mě za ruku a vedl pryč. 

Po asi deseti minutách jsme došli na jedno z mých oblíbených míst.  Bylo tu tajemno, voda zurčela na kamenitém dně. Můj oblíbený potůček a louka kolem, které tekl. Bylo tu pár stromů a pod jedem jsem zašli. Posadila jsem se do trávy a on mě následoval. Začala jsem vyprávět o mých činech.

Skončila jsem ze svým vyprávěním. On na mě pohlédl a řekl, že jsem statečná a taky trochu génius. Bylo vidět, že mě obdivuje. Pak začal vyprávět on.

Alexův příběh vraždy - z pohledu Alexe

Nenávistí k lidem jsem vždy překypoval. Našli se takový, kteří se našli ke mě cestu, ale těch bylo málo. Nikdy jsem neuhodil a neublížil žádné dívce. Má oběť byl jeden kluk. Myslím, že lidé byli rádi, že už nežije. Byl to strašný tyran. Šikanoval mladší děti, ubližoval jim. Mě často provokoval, proto jsem se také rozhodl provést svůj plán, o kterém jsem ti vlastně říkal Nelly, ale nevěděla jsi, že jsem ho provedl. Koneckonců, ty jsi mi také neřekla, že jsi své plány taky uskutečnila. 

Ten kluk byl opravdu hrozný. Nedokázal jsem se dívat, jak ubližuje mladším dětem a jak si přitom hrál na hrdinu a největšího borce. Nevydržel jsem to. Držel jsem se do doby, než brutálně zmlátil mou mladší sestru. Zabil jsem ho. Původně jsem nevěděl jak, ale pak mě napadl ten plán.

V převleku jsem ho přepadl, při odchodu ze školy. Při mém štěstí šel sám a mnohem později než ostatní děti a lidé, a tak mě nikdo neviděl. Bránil se mi, byl silný, ale já se nedal. Praštil jsem ho silně do spánku a po té bodl uspávací injekci.  Jeho tělo jsem odnesl daleko. Po té jsem ho dobodal. Bylo to strašné, ale zasloužil si to. Stopy jsem smazal a tělo zakopal. 

Svůj příběh Alex velmi zkrátil, ale mě to nevadilo. Byla jsem ráda, že mi alespoň něco řekl. 

Blížil se večer. Měla bych jít domů, ale cítila jsem se s ním tak. Nevím, jak ten pocit popsat. Ale byl čas. Pomalu jsme došli zpátky do města. Nechtěla jsem se s ním rozloučit. 

K mému štěstí mu nejel žádný autobus. Navrhla jsem, že by mohl přespat u nás. Máme velký dům a rodiče nejsou doma, nebude to problém.