Zabít z lásky
Byla jednou jedna dívka.. Ale ne, nejsme v pohádce. Nebudeme začínat příběh slovem bylo. Nebo ano?
Tak tedy.
Byla jednou jedna dívka. Její jméno není třeba znát, potřebou je znát příběh. Obyčejný zdá se býti, ale i přesto v sobě něco má. Něco nám sděluje, něco říká a tak se pomalu vydejme do jeho hlubin.
Zase jsem jednou byla s nejlepším kamarádem venku. Bylo celkem krásné počasí, na to že byl začátek jara. Těsila jsem se na tenhle den, protože jen s ním vždycky zažiji tolik srandy. Dneska jsme se opravdu zase vyblbli. Byl to úžasný den. Unavená jsem došla dom a přemýšlela nad zážitkami ze dne. Možná jsem přemýšlela až moc. Myslela jsem jen na něho, mého kamaráda a uvědomovala jsem si, že citím něco jiného, než dřív. Hřálo mě u srdce, měla jsem chuť se smát i plakat, štěstím, láskou. Nevěděla jsem, co se mnou děje, ale když jsem si vybavila jeho úsměv, nádherný úsměv, chtěla jsem být s ním.
Proklínala jsem se. Jak jsem se mohla zamilovat do mého nejlepšího kamaráda? Je to vůbec možné? Vypadá to, že bylo. Horší bylo, že jsem mu to nemohla říct a nemohla jsem ani nic dělat, protože on chtěl jinou holku. Bylo to šílený, ale napadlo mě, že to nemá cenu a tak.
Vymyslela jsem skvělý plán, jak se ho zbavím. Měla jsem ho nade vše ráda, ale když ne já, potom ho nebude mít žádná jiná. Pozvala jsem ho ven. Procházeli jsme se jak jindy, ale já měla u sebe schovaný nůž. Byli jsme už blízko jezera a to byla má chvíle.
,, Stůj, prosím" řekla jsem.
,,Pročpak moje krásná kamarádko?" odvětil.
,,Chtěla bych ti něco říct.."
,, Tak mluv, ale pojďme si první sednout sem na lavičku".
,,Skvělý nápad", odpověděla jsem.
Sedli jsme si a já se na něj usmála. Úsměv mi oplatil a mě na maličkou chvilku přišlo líto udělat to , co jsem se chystala už asi týden. Chytila jsem ho za ruku.
,,Co se děje?" zeptal se mně.
,,Víš, je to už dlouho, co.." začala jsem, ale větu jsem nedořekla.
,,Co je to dlouho? Povídej", znovu se usmál.
,,Miluji tě" řekla jsem a bodla mu nůž přímo do srdce.
Byl zaskočený. Jeho poslední pohled na mě byl vyděšený, ale i láskyplný. Rychle jsem ho políbila, dřív než umřel. Srdce mu přestalo bít. Odtáhla jsem ho do jezera a jeho tělo hodila do vody. Byl těžký, ale tu námahu zahladit stopy jsem si dala. Uklidila jsem i zbytek a odešla domů. Nebrečela jsem. Nebyla jsem už ani zamilovaná. Nebyla jsem šťastná. Jen jsem tak šla a nemyslela vůbec na nic. Byl to konec, můj.
PS.: Příběhy z série ,,Diář vraha" na sebe nenavazují.
Žádné komentáře:
Okomentovat