Čin (2)

O milé, zlaté, překrásné Katrin jsem se už zmínila, ale ještě jsem vám nepovyprávěla příběh o tom, jak skončila ona. Musím přiznat, že jsem na ni vždy žárlila, byla krásná, kluci ji chtěli, ale já viděla její falešnost. Od vycpávaných prsou a zmalovanosti až po namyšlené chování. Nechápu, co na ní ti kluci, krom té úžasné krásy, viděli. Nenáviděla jsem ji a myslím, že to věděla. Naznačovala jsem jí to pohledem, kdykoliv jsem ji viděla, a myslím, že to cítila dost podobně. Z téhle mé nenávisti se vyklubala skoro až posedlost. Začalo to tím, že jsem ji sledovala. Když šla ze školy a tlachala ze svými stejně namyšlenými kamarádkami, když byla u sebe doma (měla jsem u ní dané kamery, při mých schopnostech, to byla hračka), sledovala jsem ji prakticky pořád. Ovšem ne dlouho, asi po týdnu mého prověřování všeho, co dělá, jsem se konečně odhodlala začít provádět plán č. 2., plán krásné smrti naší milé Katrin.
Ještě teď mi při tom pomyšlení poskakuje slastný mráz po zádech.

Pokr. v c.č.


Nebylo vůbec těžké ji odchytnou, když odcházela ze školy, protože byla velmi společenská, já bych ji ovšem nazvala vtěrkou, protože prostě musela být všude a vyzvídat drby. Bavila se snad s každým krom mě, ale v tom dokonalém převleku, na kterém jsem pracovala dlouhé hodiny, mě nepoznala. Byl to vážně skvělý nápad převléct se za kluka a maska na obličeji, kterou jsem sama zhotovila z umělé hmoty, tomu dodávala skutečný výraz, opravdu dokonalé, pomyslela jsem si při pohledu do zrcadla.
Povídala jsem si s Katrin, jako jeden z těch kluků, co se jí při každém zamrkání, či pohození vlasy, snaží sbalit. Myslela jsem, že mi skočila na špek a vlastně jsem měla i pravdu. Teď ji ještě dovést tam, kam potřebuji, abych mohla uskutečnit můj plán. Zavedla jsem ji na molo k potoku, takže již jistě tušíte, jak jsem ji zabila. Navrhla jsem jí, že bychom si mohli zaplavat, samozřejmě to ode mne bylo hloupé, protože hned jak se svleču pozná, že nejsem kluk, proto jsem také řekla, že půjdeme v oblečení, že je to zajímavější, ale ona se tvářila, že by se nejraději svlékla a ukázala své tělo. Snažila se mě sbalit, můj převlek byl opravdu dokonalý. Byl to přesně ten cíl, kterého jsem potřebovala dosáhnout, tak ať se klidně vysvleče, pomyslila jsem si, ale já půjdu v oblečení, oponovala jsem pořád. Málem se začala hádat, ale udělala jsem krok, který by mě ve snu nenapadl, lehce jsem jí políbila na zklidnění. Zabralo to. Zatvářila se užasle a vypadalo to, že chce s líbáním pokračovat, ale nedovolila jsem ji to, nejsem lesba, opravdu ne. Ten polibek byl jen úkon, který ji měl zklidnit. Pak mě, ale napadlo, třeba ji půjde lépe uškrtit, když se ke mně natáhne, tak jako tehdy bratránek, ale tenhle plán byl jiný, mělo to být ve vodě.
Ze srandy jsem ji pošťuchovala až ke konci mola. Brala to jako hru, tak moc se bratránkovi podobala, ani se nedivím, že pro sebe měli slabost, ačkoliv bylo až k nevíře, jak rychle se z jeho smrti vzpamatovala. Narafičila jsem na konci mola, malý výstupek, o který, podle mých očekávání, zakopla. Těšilo mě, že mi vše tak krásně vycházelo.  Spadla do vody a začala se smát, opravdu si myslela, že to je jen taková zábavná hra, a že se ji snažím sbalit. Haha, ta byla naivní. Skočila jsem za ní do vody, s mokrými vlasy mě odpuzovala ještě víc, než normálně, ale nedala jsem na sobě nic zdát. Stejně by to nebylo přes obličejovou masku  skoro poznat, i když rty a oči byli vidět mé.
Snažila se mě opět políbit a na to jsem čekala, dělala jsem, že ji chci obejmout a též políbit a ona okouzleně zavřela oči, já však nečekala a využila situace. Stiskla jsem jí hrdlo a přitlačila, ona naposledy na pár krátkých chvil otevřela oči a uviděla toho, kdo ji vraždí, naposledy ve svém životě. Její bezvládné tělo se ocitlo v mých rukách, ve vodě byla lehká téměř jako pírko. Lehce jsem zpanikařila, protože kolem jelo auto, a bála jsem se, že mě řidič viděl a asi jsem měla pravdu, protože auto zastavilo.
Musela jsem konat rychle, protože jestli řidič uvidí, že držím mrtvou dívku, napadne ho, že jsem to provedla já. Jediná má výhoda je, že jsem převlečená za kluka, takže identifikace bude těžší a také jsem se chystala vše spálit, opět smazat stopy až do poslední. Ponořila jsem Katrinino tělo na dno a lehce jsem si na něj stoupla, aby nevyplulo na povrch. Jelikož jsem stála těsně u mola, nebylo těžké vzít ten těžký kámen, co tam byl a položila jsem ho na Katrin.
Řidič se blížil a já se chystala plavat podél břehu. Začal se mě vyptávat jestli je vše v pořádku a já přikývla. Nevypadalo to, že by ho má odpověď dostatečně ujistila.  Rozhlížel se kolem a pátral po něčem podezřelém. Přemýšlela jsem, že budu muset konat a zbavit se i něho, jestli na něco přijde. Jen si to představte až se za několik dnů, či týdnů, možná měsíců najdou dvě těla v rybníku asi kilometr od města.
Vylezla jsem z rybníka. Myslím, že to řidiči bylo čím dál podezřelejší, hlavně, když jsem měla na sobě oblečení, a proto bylo teď téměř jasné, že musím zabít i něho.
Ve vymýšlení toho, jak se někoho zbavit jsem byla téměř jednička, některé plány, které už mám vymyšlené na další mé oběti, mi trvali jen pár minut. Ale přeci jen je to těžké. Rozhodla jsem se že budu předstírat bolest nohy. Přesně podle mého očekávání došel za mnou. Začal se mě vyptávat, co mě přesně bolí a jestli mi může nějak pomoct, myslím, že na to jeho slídění po stopách již zapomněl. Vyprávěla jsem mu smyšlený příběh, co se stalo. Nejsem si jistá, zda mi věřil, ale to je teď už jedno. Předešlé dvě oběti jsem uškrtila a těla se zbavila pokaždé jiným způsobem. Protentokrát jsem se rozhodla použít nožík, který jsem měla s sebou, kdyby se při vraždě Katrin něco vymklo kontrole.
Nakláněl se nad mou nohou, která měla být zraněná a zjišťoval, kde mě to podle mých lží bolí. Předstírala jsem bolest a křeče ve kterých jsem se nakláněla přes něho a mou nohu. Ani si nevšiml, že držím nůž v ruce, nestihl vykřiknout bolestí. Věděla jsem přesně, co dělám. Bodla jsem ho. Jednou, pak po druhé a pro jistotu jsem mu zasadila i třetí ránu přímo do srdce. Další člověk, který zemřel pod mými rukami. Tělo, ač bylo těžké, jsem odvlekla do vody a udělala s ním to stejné jako s Katrininým. Vylezla jsem z vody a šla ke stromu, kde jsem nechala batoh se suchým oblečením a zapalovačem. Vše, co jsem měla na sobě jsem spálila a popel vysypala do vody. Řídit jsem sice nějak zvlášť neuměla, ale musela jsem smazat všechny stopy, proto jsem auto odvezla do své tajné skrýše, staré budovy za lesem, kam nikdo nechodil. Tam jsem z auta oddělala značky a překryla ho plachtou. Domů jsem odcházela s pocitem dobře odvedené práce, dvě oběti v jeden den, kdo by si nepřál takový výkon.
Doma jsem dělala to, co vždy. Sedla jsem k počítači a opět psala na chatu, nechlubila jsem se zatím svými činy, protože by se mohlo přijít na to, že jsem to já. Ale stále jsem tam tajně hledala lidi, spojence, co se přidají k mému největšímu plánu, plánu, kdy se pokusím zničit polovinu všech lidí na světě, víc než polovinu. Rozpoutat 3. světovou válku, ovšem bez boje. Udělat vše v průběhu jednoho týdne a pak žít v míru jen s lidmi, které snesu. Ale ta doba ještě nenastala, koneckonců je mi jen necelých 15, ještě je tu spoustu lidí, u kterých si chci vychutnat smrt postupně.

Vlastně jsem i předpokládala, že než najdou tělo Katrin a toho neznámého řidiče chvilku potrvá. Stopy byly smazány, podle mého uvážení, velmi dobře. Policie hledala viníka, ale nenašli ho. Po městě začali kolovat řeči, že se zde vyskytuje sériový vrah. Tak mě to těšilo, že se o tom mluví, o těch vraždách, o mých vraždách. Naštěstí nikdo nevěděl, že jsou mým dílem. A to ještě není konec. Zemře mnohem víc lidí, spousty mých nepřátel, lidí, co mi kdy ublížili.

Pokračování příště...


Poznámka autorky: Není to příběh o mně, všechno si vymýšlím. :DD