Čin (5)

Alex byl překvapený, když uviděl náš dům. Obdivně hvízdl a kochal se pohledem na vilu. Podle toho, jak se choval,  mi došlo, že ho asi zajímá architektura. Jeho nabídka, že se chce projít kolem, mě nepřekvapila. Souhlasně jsem přikývla a zlehka se usmála. Úsměv mi pohotově oplatil.
Nevím, proč jsem si zrovna v tu chvíli vzpomenula na rozpitvané srdce v mé laboratorní části pokoje, pokud se ta část pokoje dá tak nazvat, ale najednou se ze mne slova vyhrnula přímo proudem. Vykládala jsem mu přesně podrobně, co jsem s ním dělala. Vychutnávala jsem si ten pocit stejně jako předtím, kdy jsem to srdce zrovna pitvala. Není to zrovna příjemný pohled a už vůbec ne příjemný pach. Dělalo se mi zle, i při vzpomínce, přesto to pro mě bylo něco nepoznaného, vzrušujícího a nového. Tedy teď už ne. Upřímně opakovat se mi to už nechce, při další oběti si vyhlédnu asi jinou část těla, kterou dopodrobna prozkoumám. Poprvé za celou dobu všech mých příběhů vražd, které jsem mu vyprávěla mi přišlo, že se mu tohle hnusí. Omluvila jsem se, že jsem zrovna začala vyprávět o tom. Řekl, že to nevadí. Jen ho překvapuje, že mám zájmy i zkoumání částí těla, krom zabíjení.  Trochu jsem nepochopila, v čem přesně vidí ten drastický rozdíl, že se mu to zhnusilo. Ukončila jsem své vyprávění o srdcích a ostatních orgánech lidského těla a přešla na něco mírnějšího. Teda vlastně na něco naprosto odlišného. Na něco, o čem jsem si s moc lidmi nepovídala. Na něhu, důvěru, přátelství a lásku. Na věci, které jsem znala jen z zpovzdálí. Na pocity a činy, které jsem neznala tak důvěrně, jako zabíjení. Bylo to pro mne jiné. Těžké. Možná.

pokr. v c.č.


Při slově něha a láska jsem se zvládla i zadrhnout. Byly to slova, které jsem vyslovila zřídkakdy, ale přeci jen slova, kterým jsem se chtěla naučit, alespoň v Alexovi přítomnosti.
V mnoha ohledech byl stejný jako já, ale přesto tak jiný. On zabíjel za spravedlnost, já z pomsty. On se to nějak zvlášť neužíval, jen vykonával, co bylo dle jeho mínění správné, já to prožívala tak hluboce, že jsem se začala stydět za své ohavnosti. Alex mě změnil, i když jsem si nebyla přesně jistá jak, ale byla jsem rozhodnuta pro jedno, už nikdy žádné zabíjení. Vše probíhalo v mé hlavě docela rychle.
Byla to dlouhá chvíle mlčení. Nevěděla jsem, co říct. Nějak mi došlo, že bych mu měla říct pravdu. Pravdu o mém rozhodnutí. Zastavila jsem se, on šel však dál. Tedy jen do doby, než si všiml, že nejsem hned vedle něho. Otočil se. Viděl můj zamyšlený pohled. Přešel pár kroků ke mě a zeptal se mě, co se stalo.
Po tom, co jsem mu pověděla, že už nechci nikdy zabíjet, že jsem se začala cítit provinile a že se za své city stydím, se ode mne obrátil. Přemýšlela jsem, jestli jsem řekla něco, co by ho mohlo urazit. Odešel. Šel dál. Běžela jsem za ním, ale jako bych mu nestíhala. Hlavou mi běželo tisíce myšlenek. Slyšela jsem, jak s někým mluví. Ale s kým,  když tu nikdo není? Až potom jsem si toho všimla. Volal. S někým volal. S kým? Usilovně jsem natahovala uši, abych slyšela co nejlépe, pořád se ode mne vzdaloval a já už nemohla dál běžet. Nechápala jsem jeho náhlou změnu. Myslela jsem, že ho potěší, když se budu chtít změnit. Být lepším člověkem.

Uslyšela jsem sirény. Houkaly zatím jen v dálce, ale blížili se směrem k vile. Ovládl mě strach. Schoulila jsem se ke zdi domu a zakryla si oči dlaněmi. Rozbrečela jsem se. Byla to zrada. Zklamání. Nemohla jsem utéct, neměla jsem kam. Vzdala jsem to. Zničila mě láska. Zničila jsem se sama. Byla jsem krutá a teď za to zaplatím.
Policie dorazila ještě dřív než jsem čekala. Alex jim pravděpodobně vše řekl. Vše, co jsem mu pověděla během dneška já, si nahrál. Zradil mě. Byla to lest, kterou na mne někdo přichystal. Přesněji on. Z té nevyslovitelné bolesti jsem se nemohla dostat. Raději jsem zablokovala své smysly a nereagovala na okolí. Byl konec. Můj konec.
Třásla jsem se po celém těle a téměř jsem nedýchala. Policie mne odvedla do auta a nasadila pouta. Bylo mi jen 15, ale stejně za tohle půjdu do vězení. Nejdřív do výchovného centra a po dosažení 18 let do vězení.
Nedovedla jsem si představit, jak strávím tolik let sama. Sama v cele se strašnými vzpomínkami. Bez lásky, bez přátel, prostě navždy sama. Rozhodla jsem se to ukončit. Sama jsem začala, sama skončím. Není to těžké probodnout se nožem v jídelně, není.
Zbývá mi už je pár minut, možná ani to ne, života. Bylo to mé rozhodnutí. A tak....

KONEC!