Stíny Budoucnosti - 1. část - Proměna

         Celý můj dosavadní život se o mě staraly stinné chůvy, a proto teď pro mne bude těžké postavit se na vlastní nohy a začít žít sama. Bude to pro mne nezvyk mít dvě nohy, dvě ruce a 5 smyslů. Budu moc cítit všechny lidské emoce, které pro mě budou naprostou novinkou, protože u nás ve stinném světe nic jako láska a bolest neexistuje. Stíny se nedokážou zamilovat a nedokážou nenávidět. Stíny se chovají ke všem stejně. Lehce zdvořile, ale nepřehnaně. Máme tu i své postavení, ale všichni jsi jsou rovní, ať už patří do šlechty nebo ne. Žijeme v míru a harmonii, a proto pro mě bude těžké začlenit se do násilného, ovšem i krásného lidského života. Bude to poznání a pocta, která se stínům dostala.
        Přeměna na lidskou bytost a zpět je složitá a musím se v tom nejdříve zacvičit. Až to budu umět, tak to pro mě bude krok, který budu provádět téměř nevědomky.
 Máme šikovné lektory na přeměny, kteří mě všemu potřebnému naučí. Budu se muset naučit pozemský jazyk, kterým se mluví na území, ve kterém se vyskytuji. Budu se muset naučit používat jednoduché nástroje a také historii a filosofii lidí. Bude to něco, jako naše stinná škola, kde nás učili o historii stínů, o jejich vzniknutí a účelu. Ovšem ta výuka mi zabrala několik měsíců stinného života, kdežto tahle výuka o životě lidí a přeměňování nebude trvat ani týden.

      Pravidelně jsem docházela na své lekce přeměn. Každý den, který mimochodem ve stinném světě trvá téměř jako jeden lidský týden, jsem měla tři lekce a po každé jsem byla lepší a lepší. Moje schopnosti v přeměňování se zlepšovali. Ze začátku jsem bývala ještě zelená, nebo jsem neměla vlasy, či jsem se dokonce proměnila na opačné pohlaví, ale později jsem byla v proměnách téměř profíkem. Ale to my stíny měli dané, chvilku trvá, než se proměnám naučíme, ale potom jsme všichni dobří.
Co se týče mého chápání historie a filosofie, byla jsem trochu pozadu. Musela jsem si i ve volném čase opakovat důležité věci, které budu pro svůj život na zemi potřebovat. Nebylo to pro mne snadné a už vůbec ne zábavné, ale patřilo to k mé povinnosti. Byla jsem stín a tak to u nás chodí, musím se řídit pravidly naší harmonické společnosti.
     Má výuka byla u konce. Přiznám se, že má konečná lidská podoba mě celkem překvapila. Učitel mi podal zrcátko a vyzval mě ať se na sebe konečně podívám. V odraze jsem viděla dívku, něco kolem 15 let. Měla dlouhé blond vlasy a zářivě zelené oči, oči barvy, jakou jsem měla já. Usmívala se, vlastně jsem se usmívala já, ale ještě jsem si to nedokázala plně uvědomit. Byl to nezvyk vidět tvář, která mi teď už nadobro patřila. Tohle jsem teď já, pomyslela jsem si v duchu při druhém pohledu do zrcadla. A měla jsem pravdu.
,,Teď si můžeš vybrat, jestli začneš pracovat v některé s firem, která patří stínům, a proto berou i velmi mladé lidi, nebo jestli budeš studovat na střední škole." řekl lektor. Zaváhala jsem. Nebyla jsem ještě na sto procent rozhodnuta, jakým směrem se dám. ,,Jaké obory se mi nabízejí v práci a jaké na škole?" zeptala jsem se rozpačitě. Nebyla jsem zvyklá na svůj hlas, byl jemný, ne dětský. Ženský, uhlazený a milý. Jako stíny jsme nemluvili, dorozumívali jsme se telepatií, kterou všechny stíny ovládali už od mala.
,, Můžeš si vybrat sama." při těch slovech mi podal tlustý katalog. ,, V první části máš obory pro školy a v druhé obory pro práci, je jen na tobě, co si vybereš. Dáme ti čas, můžeš si vše promýšlet, jak jen dlouho chceš. Až budeš rozhodnuta, ozvi se nám, abychom tě mohli zařadit do rejstříku stínů" dodal ještě. V jeho hlasem jsem cítila něco, pro mě ještě neznámého. Bylo to jako, kdyby na mě naléhal, i když z úst se mu řinula naprosto jiná slova. My stíny jsme byli hodné a milé na ostatní a ani v lidském těla jsme si nemohli dovolit být jiní, zlí a nenávistní. Poprvé v životě jsem ucítila nenadálý strach. Taky něco nového, pomyslela jsem si opět. Přikývla jsem učiteli, jako, že rozumím. Rozhodla jsem se, že odejdu. Začalo se mi tohle místo protivit, nemohla jsem tu dále být. Než jsem se však stihla postavit, učitel opět spustil. ,, Nezapomeň, že jako člověk můžeš strávit jen jeden lidský den v kuse. Je doporučené proměnit se na noc ve stín." Plně jsem chápala, co mi říká. Vždyť mi to povídal asi už 100x. Opět jsem jen přikývla. Stíny spát nemohou, takže, když se na noc proměním ve stín, tak můžu dělat, co chci, jako doteď ve své stinné podobě.
     Opět jsem se chystala odejít a k mému štěstí už mě lektor nezdržel. Postavila jsem se a vypustila ze sebe, co nejmilejší větu, jakou jsem jen dovedla, i když jsem k lektorovi cítila nenávist. U stínu to nebylo možné, ale v mém lidském těle ano. ,, Děkuji za pomoc, už musím jít. Na shledanou, dám vám co nejdříve vědět o mém rozhodnutí." ,, Měj se děvenko, hodně štěstí Zoe!" Poprvé, kdy mě oslovil mým lidským jménem.
Ještě než jsem vyšla z budovy, kde se má dlouhá, vlastně krátká výuka, když vezmu v potaz, že výuka naší stinné historie mi zabrala měsíce,  konala, jsem se proměnila opět na stín. Mé lidské tělo se najednou vypařilo a zbyla jsem jen já, jako stín. Má smaragdově zelená barva rozzářila celou vstupní halu a přísahala bych, že jsem slyšela slastné vzdechnutí za tou nádherou, i když to nebylo možné, protože stíny nemají uši, tudíž neslyší.
Vyšla jsem ven a už ze mě nic nezbylo. Já sice viděla rušný svět kolem, ale mě nikdo krom stínů nemohl spatřit.
Mezi davy lidí jsem občas spatřila zářivé barvy mých druhů. Procházela jsem ulicemi a hledala dům, který mi přidělili. V podstatě to nebyl můj dům, ale dům mých adoptivních rodičů. Lidí, které jsem neznala.
Tak vzhůru do toho, pomyslela jsem si. Před domem jsem se proměnila do lidské podoby, zaklepala a k mému překvapení mi otevřeli mladí lidé. Usmívali se a sladkými hlasy mě přivítali a pozvali dál...