Stíny budoucnosti - 2. část - Nový domov

                Myslím, že jsem se začervenala. ,Zrudla jako rajče', vybavilo se mi slovní spojení v hlavě. S lehkými rozpaky jsem vstoupila vstříc nové budoucnosti. Vkročila jsem do předsíně a zula se.  Má nová "matka" Angel, tak se představila, mi vzala věci a předala je "otci" - Jackovi, aby je odnesl do mého nového pokoje. Zavedla mě do obývacího pokoje. Rozhlížela jsem se kolem sebe a věci pohledem přímo rentgenovala. Nalevo jsem mohla vidět velké okno a měla jsem z tama výhled na verandu a krásnou zahradu za domem.  Napravo byl krb, pohovka a křesla a velká plazmová televize. Obyvák se mi líbil. Vyvolával ve mně pozitivní a příjemné pocity a cítila jsem, že si na tohle místo brzy zvyknu. Angela se mě zeptala, jestli chci provést celým domem. Přikývla jsem na souhlas a usmála jsem se. Angel mi úsměv oplatila. Ukázala mi všechny pokoje v domě. Kuchyň, jídelnu, koupelnu, pokoje pro hosty a nakonec jsme přešli i k mému pokoji. Otevřela dveře a já nahlédla dovnitř.
             Pokoj byl relativně velký. Já jako stín moc prostoru nepotřebuji, ale v lidském těle se tu budu cítit tak akorát. V pokoji se nacházel stůl a na něm byl položený notebook, dále tu byla židle, velká postel - kterou potřebovat nebudu, protože v noci budu bývat ve stinné podobě a navíc stíny nespí a nemyslím si, že někdy ve svém lidském těle postel využiji jinak než k sezení- , kosmetický stolek se všemi možnými malovátky... ,,Myslela jsem," rozpovídala se Angela, když si všimla, že se na malovátka upřeně dívám ,, že se ti nějaká malovátka budou hodit. V tvém věku jsem se ráda malovala, takže jsem myslela, že budeš také ráda. Doufám, že ti nevadí, že jsem ti jich tolik nakoupila" dodala. Odpověděla jsem, že to nevadí, že jsem se sice ještě nikdy nemalovala, ale na změnu nikdy není pozdě. Vypadalo to, že je s mou odpovědí spokojena. Usmála se a honem se zeptala: ,, Tak, jak se ti libí náš dům? Myslíš, že tu budeš šťastná?" ,, Myslím, že ano. Je to tu krásné. Děkuji." Odpověděla jsem spěšně, co nejmilejším tónem, který jsem svým hlasem zvládla.
           Po mé odpovědi se Angela obrátila a odešla. Před svým odchodem však ještě dodala, že se mám zabydlet, a že v šest mám dojít dolů na večeři. ,, Samozřejmě, už se těším. Děkuji ještě jednou" křikla jsem za ní.
         Ocitla jsem se v pokoji sama. Nevěděla jsem, co dělat, protože tomuhle jsem se ve stinné škole nenaučila. Přemýšlela jsem. Padla na mě únava, i když jsem si myslela, že to není možné. Svezla jsem se na postel a zabořila hlavu do polštáře. Najednou mě ovládl velký smutek. Rozbrečela jsem se.
         Byly to mé první slzy. Slzy, které zmáčeli doposud neposkvrněný polštář.
       
     Po chvilce mě pláč přešel. Unaveně jsem se posadila na židli u stolu a zahleděla se z okna. Na nebi nebyl ani mráček, slunce svítilo a i přes ventilaci v pokoji jsem cítila jeho žár.  Zatoužila jsem se proměnit ve stín, ale nechtěla jsem riskovat. Kdyby do pokoje vtrhla Angela  nebo Jack a nenašli by mě, asi by se vylekali a nebo by mohli dojít k podezření, že ve skutečnosti nejsem člověk, ale stín. Někteří lidé to snáší špatně, když zjistí, že někdo mezi nimi je stínem. A v mnoha případech to dopadá špatně. Kdo by chtěl žít se stvůrou? Ovšem, my stíny nejsem žádné stvůry, jsem úžasné a milé bytosti žijící v harmonii, kterou člověk nepoznal. Nezabíjíme se navzájem, kdežto lidé ano.
            Člověk pozná jen těžko, že je někdo stín. Pouze na přímém slunci při pohledu do očí se to dá zjistit. Slunce naše oči rozzáří v barvách nás stínů a nepřirozené a různobarevné oči nemá nikdo, krom nás.
     Lidé umí být vůči stínům nepřátelští. Slyšela jsem spoustu příběhů o tom, že se lidé snaží všechny stíny v podobě lidské bytosti vyhubit nebo příběh o tom, jak nějaká osoba zjistila o druhé, že je stín a pak ji pomalu umučila a zabila. Při vzpomínce na to jsem se rozklepala zimou, i když v místnosti bylo horko.
    Nepřála jsem si skončit, jako jedna z nich, a proto jsem se rozhodla, že si budu dávat velký pozor na to, co dělám a na to, kdy se chystám přeměnit do své stinné podoby...

,, Zoe, večeře!" zavolala na mě Angela. V jejím hlase bylo slyšet nadšení. Asi se jí jídlo podařilo, pomyslela jsem si.
     Seběhla jsem po schodech dolů a už v obývacím pokoji mě omámila vůně pečeného kuřete a nějakého ovocného kompotu. Druh ovoce jsem zatím neuměla určit. Chystala jsem se pomoci Angele s chystáním pokrmu na talíře, ale ona mě zastavila prudkým pohybem ruky a vyzvala mě k tomu, abych se posadila. Uposlechla jsem a s mírnými rozpaky, že nemůžu pomoct, jsem se posadila. Jack seděl v čele stolu a nedočkavě vyhlížel svůj talíř s jídlem. Zahlédl můj upřený pohled na něj a lehce se usmál, potom se mě zeptal: ,, Tak jak se ti u nás libí?", položil mi stejnou otázku, jako předtím Angela. ,, Ale Jacku, přece jsem ti říkala, co mi Zoe povídala. Nesmíme se jí pořád na něco vyptávat, aby se nevylekala!", konstatovala Angel. Byla jsem vděčná, že mě zachránila od dalšího výslechu. Měla pravdu, opravdu jsem trochu vylekaná z jejich vyptávání. Na druhou stranu jsem byla však ráda, že mě tak rychle přijali do své rodiny.
       Angela  přede mě postavila talíř s nohou kuřete a rýží a misku plnou chutného míchaného ovocného kompotu. Jack si při pohledu na své jídlo mlsně oblízl rty a hvízdnul na znamení toho, že jídlo vypadá chutně. Angela si sedla naproti Jackovi a pustila se do svého jídla. Jack jí následoval a začal jíst také. Já jsem jen nepřítomně zírala do svého talíře a přemýšlela co dál. Nikdy jsem nejedla v přítomnosti dalších lidí. Nevěděla jsem, jak krájet, jak jíst.
    Angela na mě nejistě pohlédla a z toho pohledu jsem vyčetla starosti. Co když poznala, že jsem stín? Vyloučeno, jen kvůli tomu, že nejím, přeci nezjistí, že jsem stín, přemítala jsem v hlavě. Povedlo se mi mé starosti zahnat. Uchopila jsem nůž a vidličku a pustila se do jídla. Jack se nemohl smíchy ani nadechnout. Opravdu mi to nešlo. Angel mi poradila, ať kuřecí nohu vezmu do ruky a okusuji ji. Zkusila jsem to a hned jsem se cítila trochu lépe. Už jsem si nepřipadala tak trapně. Jack, ani Angela se mě nevyptávali, jakto že jsem se nenaučila stolování. Byla jsem jen ráda, že mě ušetřili dalších otázek.
    Po jídle jsem jako poslušná dcerka uklidila celou kuchyň. Angela jen zářila, asi ji překvapilo, že jsem tak pečlivá a pracovitá.
    Po večeři a pečlivém úklidu následuje volný čas. Angel se rozhodla relaxovat v pokoji při puštěné hudbě. Jack sedl k televizi a koukal na fotbal. Já jsem odešla nahoru do svého pokoje, převlékla jsem se a chystala se jít projít večerním městem. Jackovi ani Angel to nevadilo. Jen mi dvojhlasně řekli, že si mám dávat pozor, na to kam jdu a na nebezpečně vypadající lidi.
Otevřela jsem dveře a nadechla se čerstvého večerního vánku. Pomalu jsem sešla po venkovních schodech, otevřela branku a vydala se poloprázdnou ulicí směrem k centru města.