Stíny budoucnosti - úvod

              Mé zrození bylo těžké. Naše matky za nás vždy padnou. Vymění svůj život za život stovek dalších malých bytůstek. Myslím si, že je to odvážný čin, ale je pravda, že ne každý stín ženského pohlaví může být matkou. Musíte na to být stateční a odhodlaní a nebát se smrti, a taková má matka byla. Nejsem si zcela jistá, jestli můžeme za normálních okolností umřít, ale při darovaní života novým ano.
            Po vzniknutí se všechny malé stíny semknou dohromady a drží po spolu po dobu prvního roku na světě. V lidských letech je to asi doba dlouhá stejně, jako než jde dítě do školy. Žijeme po celé planetě, ale o naší existenci lidé mnoho neví. Žijeme vedle nich, někdy i na jejich úkor. Umíme se v lidi změnit, zhmotnit, ale jen když opravdu chceme.
            Normálně jsme pro lidské oko prakticky neviditelní, ale mezi sebou se jako stíny vidíme až, až. Kdyby nás lidé mohli vidět ve stinné podobě, tak by nás popsali asi jako šedivé přízraky vznášející se pár centimetrů od země. Každý stín však má své osobité vlastnosti, barvu, kouzlo. Já jsem například smaragdově zelená. Prý je to jedna s nejkrásnějších barev, kterou stín může mít a také jedna z barev, která se vyskytuje málo.
           V naší společnosti jsem něco jako princezna. Už jen z toho důvodu, že má matka byla naše královna, která se po dlouhých letech život obětovala, aby mě a mé sestry a bratry stvořila.
            Do 15 pozemských let mají všechny stíny zakázané měnit se v lidské bytosti. Tuhle dlouhou dobu jsem přečkala a konečně se mohu rozhodnout, jakým směrem se můj život odebere. Nemáme toho na výběr mnoho, ale přeci jen něco. Jelikož jsem jedna s královské rodiny, mám možnost mnohem většího výběru, než ostatní. Mohu se zhmotnit v osobu a jít hned studovat na školy, chodit do práce. Nejsem si však zcela jistá, jestli chci být člověkem. Miluji svou smaragdovou barvu, ale za zkoušku nic nedám.