Sedím na stole u otevřeného střešního okna, v uších sluchátka, mp3 hraje na plné pecky. Poslouchám jednu z mých nejoblíbenějších skladeb a přitom vzpomínám na to, co kdysi bylo a jak mi ty staré časy chybí. Možná, ale není tak podstatné, co se kdy stalo, jak to, co se ještě má stát. Ale ohlédnout se někdy zpět není na škodu a ty poslední roky mě toho tolik naučili, i když v některých věcech mě vůbec nezměnili.
Můžu změnit milionkrát svůj image, styl, účes, líčení, cokoliv na mém těle, ale nikdy tím nezměním svou povahu a duši. Je to těžké, ani nikdo z okolí to nedokáže, prostě jsme taková jaká jsem a taková vždy budu, protože jsem to já.
Vzpomínám si, jak jsem před asi pěti lety měla celkem krásný život. Pamatuji si, jak jsem chodila ven s nejlepšíma kamarádama a to byli i o několik let mladší, ale to, co jsme prožili mi stejně zůstalo pořád v mysli. Nejde přece zapomenou na zážitky plné dobrodužství a šílených věcí, nejde zapomenout na to jak jsme utíkali před dospělími, když jsme něco provedli, nejde zapomenout na tu oddanost našemu přátelství, i když už dávno vyprchala. Pamatuji si to jako by to bylo včera přitom je to pět let, pět dlouhých let a od té doby se toho tolik změnilo, změnili jste se vy.
Po době děckého dovádění a uličnictví došla doba ničeho. V podstatě jsem neměla pro co žít, když jsem vlastní chybou ztratila vše na čem mi záleželo. Ztratila jsem kamarády, kamarádky a nakonec i nejlepšího kamaráda, hrála jsem s ním, tak jako jsem to udělala s mnoha dalšími kamarády, je to pár let, ale v tomhle jsem se prostě nezměnila. Nikdy. Pořád si jen na něco hraju, i když opravdu nechci.
Nikdy jsem si nepřála nikomu ublížit a přitom se ublížila každému, kdo se se mnou pokusil bavit. Otázka zní proč? Proč to dělám pořád dokola? Proč od sebe odháním lidi neustálýma hádkama?
Odpověď někde určitě bude, ale zatím jsem ji nenalezla a možná ani nikdy nenajdu. Možná je můj život předurčen k věčné samotě a večernímu vylévání svých pocitů zde na blogu, který stejně už nikdo nečte.
Přesto se cítím lépe, že jsem něco napsala. Je to jako svěřit se nejlepšímu kamarádovi, kterého nemám a nejspíš už ani mít nebudu, protože to vždycky pokazím. Není to sebekritika, je to bohužel jen smutná pravda. S pravdou musíme, ale žít a tak žiji.
Sama, v slzách po nocích a s falešným úsměvem přes den.
Možná mě to inspiruje k dalšímu příběhu a rozjedu zase svůj blog. Budoucnost je holt nevyzpytatelná!
Žádné komentáře:
Okomentovat