Láska a bolest (1)

Předmluva

Vždycky jsem chtěla být něčím jiná, ale nikdy by mě nenapadlo, že se mi to tak vymstí. Chtěla jsem být originál, ne kopie někoho. Mít vlastní styl. Žít si svým způsobem, ale to asi nejde. Kdo je jiný, je divný a v mém případě to platí dvojnásobně. Ztrácím se v samotě a utápím se v slzách a nejen kvůli němu, i když on je hlavním důvodem. Kvůli němu, němu, co mi tak šíleně ublížil, co mě tak zradil, co zlomil mé srdce a srazil mě k zemi. S psychikou a sebevědomím jsem klesla na nulu. Možná to má být nový začátek a mám se z toho poučit, jenomže ani po měsíci ještě nenacházím to poučení a pořád se pro to trápím. Proto jsem se také rozhodla přestěhovat ke své babičce do Rakouska do horského městečka Trieben. Začít tam nový život, s novými lidmi a možná se jednou zkusit tak moc neodlišovat. Nebýt tak uzavřená a snažit se být víc společenská. Třeba to bude začátek něčeho úžasného. Možná se budu cítit lépe a zapomenu na něj, na něj, na toho kluka, který mi zlomil nelítostně srdce. Pokusím se neudělat stejné chyby jako dříve. Budu svá, ale ne moc odlišná. Pokusím se zapadnout s davem. Možná se i docela těším. Trápení musí přece jednou skončit. Nemůže pokračovat navěky a nebo ano?! Říkám si sama sobě, že to bude dobré, všechno se spraví, ale je opravdu ten nejlepší nápad přestěhovat se tak daleko?! Co když se tam budu mít hůř? Teď nevím jestli se mám bát, ale raději ne. Toužím po dobrodružství a také ho budu mít. Zvládnu to! Musím! Za chvíli mi odjíždí vlak. Rodičům jsem neřekla, že už se nehodlám vrátit, ale doufám, že jednou pochopí, proč jsem to udělala. Není to tak těžké sbalit si pár věcí a odjet, ale bylo by, kdybych se musela loučit. Nesnáším loučení, a proto o tom také nikdo neví. Sbohem starý živote, sbohem rodiče, sbohem kluku, co jsi mi zlomil srdce,sbohem, sbohem! Už se nikdy neshledáme...

Kapitola I.

Cesta trvala téměř 4 hodiny. Osobní vlaky nejezdí tak rychle a ještě k tomu do města, které je zapadlé daleko v horách, není divu, že je cesta dlouhá. 

Spokojeně vystoupila z vlaku na nádraží v Triebenu. Na babičku se těšila, neviděla ji téměř dva roky, což je dlouhá doba, jenomže jak často se dostane do takového zapadákova. Ale je tu proto, aby začala nový život, nebo alespoň jeho novou kapitolu. Kassandra se vydala s kufry a taškami po městě hledat dům babičky Gënzelhofové. Dům našla celkem snadno, v podstatě to byl takový palác tohohle města. Líbil se jí odjakživa, vrátili se jí vzpomínky na dětská léta, kdy v tomhle domě a jeho zahradě trávívala prázdniny.Zazvonila a přišla jí otevřít usměvavá stará paní, Kass v ní poznala svou babičku. ,,Ah, mein liebes Mädchen, dass du hier bist, was war Ihre Reise?", ,, Babičko přece víte, že na mě musíte česky, že v němčině nejsem ještě tak dobrá." Odpověděla na to Kass. Babička jí vyhověla. ,,Ale měla by ses naučit pořádně německy, tady se ti to bude hodit, zvlášť, když po prázdninách, což je za pár dní nastupuješ do školy." Kass opět na to:,,Já vím, já vím, naučím nebojte" ,,Našla jsem ti učitele, který tě to velmi rychle a dobře naučí, němčina je krásný jazyk." ,,Děkuji." Odpověděla Kassandra. Po té si šla vybalit věci do svého nového pokoje, který byl pomalu tak velký jako obývací pokoj. Byl to tady přímo luxus. Kass se uvelebila na svém pohodlném křesle a otevřela svou oblíbenou knihu. Četla a četla a na nic nemyslela. Snad se cítila nejlépe za celou dobu, za celý svůj život. Neměla žádné starosti.

Pokračování příště...