Pronásledovatel - 1. část

Byla tma.
Slyšela dusot kroků blížících se ke vchodovým dveřím. Nehnutě stála vedle dlouhého sametového závěsu a čekala, co se bude dít. Čelo i dlaně se jí potily strachem. Přerývaně dýchala a srdce je tlouklo jako splašené. Čekala to nejhorší, čekala, že ji našel. Viděla jak se klika pomalu posouvá dolů, celý svět se jako kdyby točil, ale ona se jen soustředila na tu kliku. Tu kliku, co se tak nebezpečně pohybovala směrem dolů. Celá se třásla. Slyšela hlas jak říká:,,Jdu si pro tebe". Dveře se otvírají. Leya už téměř nedýchá...
V tom se probudila. Na digitálních hodinách na nočním stolku vedle její nové postele v bytě č.28, svítilo 00:29. ,,Půl jedné", řekla si. Snažila se nemyslet na ten sen, co se jí zdával posledních pár nocí pořád dokola. ,,Nic to neznamená", říkala si sama pro sebe. ,,Je to jen sen, jen sen" Zítra ji čeká velká věc, talentové zkoušky na její vysněnou školu. Připravovala se na to snad rok. Na to, co nakreslí, na způsob, techniku. Věděla, že je talentovaná, ale přesto měla strach. Dostat se na tuhle školu je těžké, ale ona to dokáže, protože to má předpovězené. Jenomže, může věřit kartářce, která jí přesně přečetla budoucnost? Možná to byla hloupost k ní jít, také se jí od té doby zdá ten sen. ,,Ach ten sen" pomyslila si opět. Co by dala za noc, kdy by se neprobudila. Několik týdnů se pořádně nevyspala, ale přesto na zítřek musí být připravená.
,,Leya Andersonová. To je mé jméno." Tohle si pořád do kola opakuje, jako kdyby se bála, že příjde o svou identitu. Možná je to kvůli tomu snu.
Někdo ji pronásleduje, ale přece v realitě tomu tak není nebo ano?

To se dozvíte v pokračování..