Leya opět usnula. Tentokrát se jí nic nezdálo. Ráno ji probudila hlasitá rána. Rozhlížela se po pokoji, přišla k oknu a rozhlížela se i ven, ale nikde neviděla, co tu ránu způsobilo. Doma již nikdo nebyl. Protože žila jen s matkou a ta brzy ráno odjížděla do práce a vůbec na ni neměla čas. Leye to nějak zvlášť nevadilo, i když někdy si s mamkou chtěla popovídat. Šla se tedy chystat. Talentové zkoušky začínají v 9 a ona má jen necelé 2 hodiny, aby se nachystala. Uvařila si kávu, snědla vafle s nuttelou a zapla si notebook, aby zkontrolovala svůj facebook. Při zapínání se na obrazovce objevilo "POŘÁD TĚ SLEDUJI". Leyu to celkem vylekalo, už jen díky těm snům, ale nepřikládala k tomu nějaký větší význam. Prostě se musí soustředit, aby jí to dnes dobře dopadlo. Po snídani se šla obléct. Oblékla si svůj oblíbený modrý svetr s výšivkou měsíce a rozpárané džíny. Sbalila si věci potřebné na malování a vypravila se na cestu. Jen, co vyšla z bytu zmocnil se jí pocit toho, že ji někdo sleduje. Ale kdo?! Věděla, že už nemá moc času, že se nesmí zastavovat jinak nestihne autobus. Šla kolem temné uličky, která byla temná i ve dne, nebylo na ní nic pěkného. Opět nabyla pocitu, že něco není v pořádku, že se něco děje. Zastávka na níž nasedala byla opodál té uličky. Došla tam a čekala tam sama. ,,Za 4 minuty to jede, nic se mi tu nestane, nikdo tu není" říkala si pro sebe, ale mýlila se. Čtyři minuty se táhly jako celá věčnost. Leyu přepadal každou chvíli pocit stísněnosti a toho, že ji někdo sleduje. V dálce už viděla autobus, když v tom ji někdo zezadu silně praštil do hlavy...
Probudila se ze silnou bolestí hlavy v malé místnosti bez oken a s ocelovými dveřmi. V jednom z rohů místnosti byl kbelík a u dveří byly položeny dvě láhve vody. Nic víc tu nebylo. Leye bylo zle s toho, co viděla a také s toho, když si uvědomila k čemu má použít ten kýbl. Měla neúprosnou žízeň a tak s obavami otevřela jednu lahev s vodou a napila se. Hlava jí pořád bolela, ale cítila se trochu lépe, teda tak lépe, jak jen to šlo v téhle malé místnosti a s vědomím toho, že ji někdo unesl a zrovna v den jejích zkoušek. Neměla strach. Hledala způsob,jak se odsud dostat, zkoušela kliku od dveří, ale nic, bylo zamčeno. Nezbývalo jí nic jiného než čekat. Čekat jestli pro ni její únosce příjde nebo čekat na smrt..
Pokračování příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat